Poláček se při svém dnes již polozapomenutém olomouckém pobytu v roce 1943 za nacistické okupace stýkal s místními židy, sám byl židovského původu. Od přesunu do táborů smrti je však všechny dělilo jen několik měsíců.
Do Olomouce se Poláček dostal 2. března 1943. Dříve mimo jiné psal pro Lidové noviny. Nyní za druhé světové války však kvůli nacistickým rasovým zákonům pracoval v organizaci Treuhandstelle, která se zabývala evidencí majetku, jenž byl zabaven židům.
Poláček v ní měl na starosti knihy, a právě těm se až do 26. března 1943 věnoval i v Olomouci.
Tu hned ve svém prvním dopise z 3. března 1943 Poláček popisuje jako "město sádelnaté, buchtové – čisté, pěkné, moderní". Vzápětí dodává: "Myslím, že tu býval dobrý život."
Adresátkou jeho olomouckých dopisů byla Poláčkova tehdejší družka, pražská právnička Dora Vaňáková. Ta se pak z dalšího psaní o Olomouci dozvídá i to, že město "leží kraj světa a psaní potřebuje dva dny, než dojde na místo."
Dům v ulici Na Bystřičce číslo šest, v němž Karel Poláček bydlel.
V Olomouci žil známý spisovatel před sedmdesáti lety u manželů Vlasty a Ericha Beerových v ulici Na Bystřičce v dodnes stojícím činžovním domě číslo šest.
Erich Beer byl olomoucký židovský obchodník s módou. Navázal tak na svého otce, který měl již od začátku dvacátého století v dnešní Ostružnické ulici velký obchod s uniformami a pánským zbožím.
Od transportu do tábora smrti dělily Poláčka měsíce
Olomouc za sebou v době Poláčkova pobytu měla již několik transportů židů, kteří se v roce 1942 postupně přes Terezín dostali do nacistických vyhlazovacích táborů. Nejinak tomu bylo i v ostatních městech tehdejšího protektorátu Böhmen und Mähren, včetně Prahy.
Součástí olomouckého pobytu známého spisovatele byly před lety i časté návštěvy u místních židů. Od transportu do koncentračních táborů je přitom dělily už jen měsíce. I to dokládají unikátní Poláčkovy dopisy psané z Olomouce.
Pochmurné úvahy nad budoucností se v kontextu židovských transportů objevují i v Poláčkově sedmdesát let staré olomoucké korespondenci.
Zřejmě nejvýrazněji v dopise, v němž se zmiňuje o návratu své bytné paní Beerové z Prahy. "Zavanulo z ní ponurou pražskou náladou, a i o tom, že se mluví o novém transportu 15. března. Všechno je možné, všechno je známo, jenom se to pořád víc a víc blíží. Ale já si pořád myslím, že nás Pánbůh nezandá; už nás zandal do bláta, ale teď nás z něho vyškrábá," psal Poláček 6. března 1943.
Do jeho osudového transportu do Terezína přitom zbývaly, aniž to tušil, jen čtyři měsíce.
Tehdejší tíživá atmosféra pak prosakuje i ze zmínky související s jeho prací, při níž měl v Olomouci na starosti evidenci knih zabavených již vyhnaným židům.
Karel Poláček Rodák Karel Poláček má v Rychnově bustu. Karel Poláček je známý česko-židovský spisovatel, novinář, humorista a scénárista. Narodil se 22. března 1892 v Rychnově nad Kněžnou do rodiny židovského obchodníka. Mezi jeho díla patří román Hostinec U Kamenného stolu, Okresní město, Muži v offsidu a posmrtně vydaný román Bylo nás pět. Zemřel ke konci druhé světové války v lednu 1945 v koncentračním táboře Gleiwitz. |
"Zabývat se s knihami je krásná věc. Rozhodně je dnes lepší kniha než člověk; žádná kniha nemůže zblbnout, a dnes zpitoměl i nejchytřejší člověk. Ví Bůh, jak se mně zhnusil ten lidský rod," přemítal Poláček při psaní pro svoji milou.
Hubené pohoštění a hojné řeči na recepci
Častou součástí Poláčkova života v Olomouci byly nejrůznější návštěvy a recepce v rodinách zbylých funkcionářů místní židovské obce.
"Paní Vlasta Beerová si přítomnosti Karla Poláčka, známého spisovatele, považovala a potřebovala se jím pochlubit," konstatuje současný místopředseda olomoucké židovské obce Tomáš Hrbek. Pobytem Karla Poláčka v Olomouci se v minulosti zabýval.
O návštěvách se spisovatel v dopisech vyjadřuje i ironicky a také neuctivě. Dle Hrbka zde však Poláčkovi šlo spíše o pobavení adresátky.
Byť byl u jednotlivých hostitelů považován za vzácného hosta, ne všichni Olomoučané spisovatelovo dílo znali. Výjimkou byla například recepce u nežidovských Olomoučanů.
"Po obědě jsem byl pozván k jednomu advokátovi a státnímu návladnímu, kde bylo hubené pohoštění a hojné řeči. Na rozdíl od zdejších izr. (zřejmě izraelitů – pozn. red.) jsou oba moji pilní čtenáři a citovali mně takové zapadlé věci, které jsem už dávno zapomněl," zaznamenal Poláček 21. března 1943.
Sám spisovatel se v dopisech často zmiňoval o tom, jaké uznání mu hostitelé při jednotlivých návštěvách projevují. Evidentně mu na tom záleželo.
Poláčkovy hostitele zavraždili v Osvětimi a Dachau
V kontextu panující nacistické okupace a zvěstí o dalším židovském transportu působí Poláčkův poměrně bohatý společenský život v Olomouci paradoxně. "Recepce, oslavy, svátky a hry židů v Olomouci roku 1943 připomínají tanec na potápějící se lodi," vysvětluje o sedmdesát let později Hrbek.
Podobný přístup pravděpodobně jako obranu proti těžkostem doby zvolil i sám Poláček, 19. března 1943 svoji družku nabádal:
"Hleď si udržet jasnou hlavu, jasnou hlavu za všech okolností. Když má člověk rozum, má si ho vážit, a ne zahazovat pro pokleslost nervů. Mně je velká útěcha, že mám rozum. Tak si všecko rozmyslím, a když to proberu, cítím uspokojení a ulehčení. Hrou proti svízelům je moje heslo."
Následující vývoj ovšem potvrzuje Hrbkova slova o potápějící se lodi. Prvního července 1943 vyjel z Brna další transport židů do Terezína.
"Bylo v něm i jedenáct židů z Olomouce. Se všemi se zde Poláček za svého pobytu setkal," upřesňuje Hrbek. Nevrátil se z nich nikdo. Byli zavražděni v koncentračních táborech Osvětim a Dachau.
Také Poláček spolu se svou partnerkou a adresátkou olomouckých dopisů v jedné osobě skončil v Terezíně. Z Prahy odjeli 5. července 1943.
Z pekla nacistických koncentráků nevyvázl ani on. Zahynul zřejmě v lednu 1945 v koncentračním táboře Gleiwitz.
