Pochod na festival zmařily mladým v létě 1968 bulharské přípravy okupace

Seriál   12:54aktualizováno  12:54
V euforii z pražského jara se v červnu 1968 vydalo 20 lidí pěšky na festival mládeže v Sofii. Ušli 1 500 kilometrů, do cíle se ale nedostali. Na přelomu července a srpna je celníci nepustili přes bulharskou hranici, za níž už se šikovala armáda k invazi do Československa. MF DNES exkluzivně přináší neznámý příběh jednoho z účastníků.

Snímek z pochodu dvou desítek mladých lidí, kteří se v červenci 1968 vydali pěšky z tehdejšího Československa do Sofie na festival mládeže. Dostali se ale jen k bulharským hranicím, u nichž se už šikovala armáda pro srpnovou invazi do Československa | foto: archiv Z. Smiřického

Byl slunný jarní den, i proto si dvaadvacetiletý student olomoucké pedagogické fakulty Zdeněk Smiřický z Dřevohostic na Přerovsku vzal skripta na střechu koleje. Nebyl sám, kdo spojoval příjemné s užitečným. Při učení na zkoušky se tam opalovali i další. Jen Zdeňkovi však to dubnové odpoledne roku 1968 přineslo zkušenost, která ho připravila o iluzi socialismu s lidskou tváří dřív než jeho spolužáky.

„Měl jsem s sebou tranzistorák a při studiu jsem chvílemi poslouchal relaci Mikrofóra. Tam jsem zaznamenal výzvu, že se chystá pěší pochod Plzeň–Sofia a kdo má zájem, ať pošle koresponďák. Řekl jsem si, že to zkusím, i když jsem nevěřil, že mě vyberou,“ vzpomíná dnes dvaasedmdesátiletý muž.

Pochod organizoval plzeňský výbor Československého svazu mládeže. Cílem byl v pořadí 9. světový festival mládeže, který se konal v bulharské Sofii.

„Nebyl jsem svazák, ale byl rok 1968, po pražském jaru bylo všechno pozitivní, mysleli jsme si, že za chvíli u nás budeme mít Švýcarsko. Vyrazit na pochod byl hec. Festivaly mládeže byly tehdy velkou událostí a pro nás studenty taky příležitostí, jak se dostat do světa,“ vysvětluje, proč na výzvu odpověděl.

Žádný velký turista Zdeněk Smiřický nebyl. Do té doby občas vyrazil do Hostýnských vrchů, které měl na dohled z domova. Nakonec se ukázalo, že fyzičku má výbornou – ze 150 zájemců prošlo zatěžkávacími testy jen 20 lidí, kromě mladého havíře z Ostravy byl Smiřický jediným z Moravy.

„Pozvali nás na soustředění do Plzně, kde jsme se vydali na třídenní pěší trénink. Trasy v okolí Plzně o délkách 36, 41 a 38 kilometrů měly prověřit naše fyzické síly. Po závěrečné túře jsme na lékařské fakultě absolvovali podrobná vyšetření,“ popisuje.

Bezejmenní dálkoplazi

Na start se dvacítka mladíků a dívek postavila 23. června ráno. První metry náročné trasy všichni ukrajovali za velkého zájmu veřejnosti i tehdejších médií. Říkali si dálkoplazi, ale každý den ušli v průměru 50 kilometrů.

Vzpomínky na pochod

„Pochodovali jsme jen v trenýrkách a tílku, přes rameno fotoaparát a na něm upevněnou pláštěnku. Stany, spací pytle, osobní věci a proviant nám vezlo doprovodné vozidlo,“ líčí Smiřický, na kterého přišla první krize už po třetí etapě.

„Po 54 kilometrů dlouhé trase jsem usnul a ráno měl horečku. Byl jsem totálně zlomený, ale šel jsem dál. Uklidnilo se to a pak už to bylo dobré,“ tvrdí.

Třináct dní šlapali krajinou jižních Čech, jižní Moravy a Slovenska do Komárna, kde teprve překročili hranice tehdejšího Československa. Účastníci se neznali vlastními jmény – každý vyfasoval přezdívku. Smiřickému říkali Azna.

„Přezdívka vznikla zkrácením jména Charlese Aznavoura, na něhož jsem prý byl v době pochodu podobný,“ směje se pamětník.

V Maďarsku a Jugoslávii panovala 40stupňová vedra. Jít za takových podmínek nebylo nic příjemného, zvlášť v rozlehlých rovinách Maďarska. I když si mnozí sáhli na dno, za Bělehradem si zvýšili některé denní trasy až na 70 kilometrů. „Chtěli jsme do Sofie přijít s předstihem,“ vysvětluje.

Nežádoucí hosté

Když se pochod blížil k bulharské hranici, potkala skupina za Dimitrovgradem stopaře z Prahy, kterého bulharští celníci nechtěli pustit přes hranice. Oficiálně proto, že byl zarostlý.

„Přesněji řečeno – měl bíbra. Rozčileně nám vykládal, že na hranici došlo k několika incidentům. Rakušan, který nemohl pochopit, proč ho celníci odmítají pustit dál, dostal nářez. Angličany na motorce, kteří bez udání řádného důvodu odmítali přechod opustit, polévali vodou,“ vzpomíná Smiřický.

Češi, kteří byli po víc než měsíci stanování nebo spaní pod širákem zarostlí také, se proto před celnicí raději oholili. Nakonec jim to ale nepomohlo. Pět hodin čekali na odbavení, aby jim pak celníci sdělili, že jejich účast na festivalu není žádoucí.

„Náš vedoucí Jiří Indra je marně přesvědčoval, že v Sofii s námi počítají, že tam máme zajištěné ubytování a jiné náležitosti. Odpověděli mu, že v celém Bulharsku pro nás není místa. Po debatě řekli přímo: Vy neželanyje gosti (jste nežádoucí hosté)!“

Když celníci chtěli, aby z přechodu odjeli, situace se začala vyostřovat. „Považovali jsme to za podraz. Posadili jsme se na obrubník a zaklesli se do sebe lokty. To už se začalo stmívat a opodál nervózně přešlapovalo sedm milicionářů,“ vypráví Smiřický.

Jak dodává, čekali, že s nimi někdo začne rozumně mluvit, ale nedočkali se.

„Místo toho k nám přistoupil nějaký civil a začal řvát, ať nastoupíme na auto. My jsme jen mlčky seděli. V tom přiskočili milicionáři a začali těmi, kdo byli nejblíž, smýkat a vojenskými botami nás kopat do zad a ledvin. Medika Jirku mlátili holemi transparentu, který nám vytrhli z rukou.“

Jako v „mrtvém domě“

Šokovaní Češi raději ustoupili a z celnice odjeli. Utábořili se v lesíku asi kilometr od hranice a druhý den se o přechod pokoušeli znovu.

„Dva novináři z ČTK nám přivezli průvodní list od festivalového výboru, ani ten však náčelníkovi celní stanice nestačil. Redaktoři nám vyprávěli, že i v Sofii je ovzduší jako v ‚mrtvém domě‘. Že jim neplatí novinářské průkazky na akce a sledují je tajní agenti,“ zaznamenal tehdy Smiřický v deníku, do kterého si zapisoval každý den pochodu.

I tentokrát se všichni museli stáhnout zpět do provizorního tábořiště. „Neměli jsme už téměř žádné peníze a taky nám docházely zásoby. Objevili se ale Jugoslávci z jejich svazu mládeže, kteří když zjistili, co se děje, dovezli nám náklaďákem konzervy a chleba,“ říká Smiřický.

Do tábora postupně přijížděli další lidé, které celníci nechtěli pustit přes hranice – jak stojí ve Smiřického deníku, byli mezi nimi Kanaďané, Francouzi, Němci, Holanďané, Švédové i Italové.

„Zpívali jsme při kytaře a bratřili se. Nakonec nás bylo skoro 80. Byla tam výborná atmosféra, trocha hladu nám nevadila,“ usměje se při vzpomínce Smiřický.

Nutno připomenout, že události se odehrávaly v době, kdy se část československých komunistů v čele s tehdejším prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexanderem Dubčekem pokoušela uvolnit režim a urychlit proces demokratizace. Jedním z výsledků společenského a politického zemětřesení, které dostalo název pražské jaro 1968, byla úplná svobodu tisku.

Neprošel nikdo

Účastníci pochodu na hranicích tábořili asi týden. O jejich marné snaze dostat se do Bulharska se vědělo nejen na festivalu v Sofii, ale i doma. Otevřeně o ní informovaly tehdejší noviny. Podle zpráv z domácího tisku nebyli izolovaní jen mladí lidé na hranicích, ale i ti, kdo už na festivalu byli.

„V noci na neděli zmizelo v Sofii pódium pro veřejné vystoupení našich uměleckých souborů. Pódium už bylo kompletní, jeho hodnota byla 50 tisíc Kčs a instalace si vyžádala dalších 10 tisíc Kčs. Vedení československé delegace protestovalo u bulharského festivalového výboru,“ psalo 29. července Svobodné slovo.

Za vše hovoří pasáž v článku z 1. srpna v Mladé frontě: „Sovětští, němečtí a bulharští delegáti mají své informace a věří, že v ČSSR vládne kontrarevoluce. Maďarští delegáti nás více chápou a sympatizují s námi. Největší porozumění je ze strany rumunských a jugoslávských účastníků festivalu. Dobře nás chápou například mladí lidé z Velké Británie, Francie, Norska, Finska, Švédska, Venezuely, i Vietnamci k nám pociťují sympatie.“

Z 18 mladých, kteří dorazili pěšky z Plzně na bulharskou hranici, neprošel nikdo.

„Byla to už záležitost přípravy invaze do Československa. Lidi, kteří přijížděli z Bulharska, říkali, že je tam rozprostřená bulharská armáda. Jsem přesvědčený, že vyčkávala na pokyn pro invazi k nám. Kdybychom tam procházeli pěšky, asi bychom viděli víc než ti, co jeli po silnici,“ míní Smiřický, který vystudoval češtinu, dějepis a speciální pedagogiku.

Stal se učitelem a díky Vlastivědnému spolku Žerotín, který založil v rodné obci, je i amatérským historikem.

Účastníci dálkového pochodu se nakonec vrátili do Bělehradu, kde jim tamní svaz mládeže koupil lístky na rychlík do republiky.

„Když jsem dojel domů, padl jsem – jak se říká – za vlast a asi deset dnů spal. Na události z bulharských hranic jsem už vzpomínal jen jako na neskutečný zlý sen,“ dodává Smiřický.

Stejně neskutečné a absurdní bylo probuzení do reality rána 21. srpna 1968. S ostatními kamarády se Smiřický viděl už jen jednou, když se rok poté konala v Plzni výstava fotografií z pochodu.

Po studiu nastoupil jako učitel v Bystřici pod Hostýnem a o účastnících neměl žádné zprávy. Dnes by je rád měl, ale není jak tehdejší dálkoplazy kontaktovat. Zná stále ještě jen jejich přezdívky.



Před 50 lety vláda posvětila dočasný pobyt sovětských vojáků. Zůstali 23 let

Fotografie Jovana Dezorta z událostí 21. srpna 1968 získala v soutěži Českého...

Někdejší Československo bylo po roce 1945 jedinou zemí východního bloku, kde nebyla sovětská...

1968: Pro Husáka a Brežněva byli Dubček s Černíkem užitečnými hlupáky

1968: Pro Husáka a Brežněva byli Dubček s Černíkem užitečnými hlupáky

VIDEO Návrat československé delegace z Moskvy na konci srpna 1968 provázely obavy i očekávání. Podpis...

Na výsadkáře mířila děla tanků, kasárna v Holešově ale nevydali

Jediná kasárna v zemi v srpnu 1968 Rusové nedostali. Tehdejší velitelé 7....

Od nadřízeného velitelství měli pokyn považovat sovětské vojáky za okupanty a nespolupracovat....

Z Gagarinova těla nenašli skoro nic. Zbyl kus kombinézy a v kapse lístky

Jedna z posledních Gagarinových fotografií z počátku roku 1968 z přípravy na...

VIDEO Před 50 lety, 27. března 1968, se za zvláštních okolností zabil Jurij Gagarin, první kosmonaut...

Zvací dopisy byly dva. Soudruzi je psali ve spěchu a nikdy se nepřiznali

Rozbor písma Biľaka – porovnání jeho podpisu pod tzv. „zvacím dopisem“ se...

VIDEO „Vážený Leonide Iljiči,“ tak začínal dopis podepsaný pěti politiky ČSSR, který „legalizoval“...

Měli vysvobodit Dubčeka, po dvou dnech se vrátili z lesa do kasáren

Před šestou hodinou ranní 21. srpna 1968 zaujala před kasárnami v Holešově...

Asi nejvážnější přípravy k ozbrojenému odporu proti obsazení země vojsky Varšavské smlouvy podnikl...

Po týdnu má Tankocaching stovky hráčů a statisíce čtenářů. Je tu druhé kolo

Tankocaching, po stopách invaze v srpnu 1968.

Speciální verze hry geocaching k 50. výročí okupace Československa dnes odtajní dalších sedm...

Nejčtenější

Čeští výsadkáři v Afghánistánu pomstili kolegy, zabili spolupachatele útoku

Tři čeští vojáci, kteří 5. srpna 2018 zahynuli v Afghánistánu. Zleva: rotný...

Prostějovští výsadkáři zabili v Afghánistánu jednoho ze spolupachatelů srpnového útoku, při němž zemřeli tři čeští...

Opilý muž sedl na babettu, vzápětí přišel o řidičák na deset typů vozidel

Ilustrační snímek

Jízda na mopedu po třech pivech se hodně nevyplatila čtyřiapadesátiletému muži na Prostějovsku. Zastavili ho policisté...



VIDEO: Motorkář v Mohelnici srazil policistku, hrozí mu 12 let vězení

Agresivní motorkář srazil policistku ve službě

Až dvanáct let vězení hrozí agresivnímu motorkáři, který ve čtvrtek dopoledne v Mohelnici na Šumpersku srazil mladou...

Kraj prověří vyšachování sousedů při stavbě masivního betonového domu

Pohled na masivní betonový dům obehnaný čtyřmetrovou zdí, který si v Plumlovské...

Krajský úřad prověří povolení pro mohutnou stavbu u výpadovky z Prostějova na Plumlov, kterou buduje zdejší podnikatel....

Muž, jenž velel kontroverznímu komandu ČEZu, opět pracuje v oboru

Bývalý vedoucí odboru netechnických ztrát (NTZ) energetické skupiny ČEZ Karel

Bývalý šéf komanda společnosti ČEZ, které v minulosti nechvalně proslulo nevybíravými praktikami při vyšetřování...

Další z rubriky

V olomoucké nemocnici stěhovali kliniku za provozu, stihli to za deset dní

V olomoucké fakultní nemocnici byla slavnostně otevřena nová budova II. interní...

Náročnou akci mají za sebou lékaři, zdravotnický personál i další zaměstnanci olomoucké fakultní nemocnice. Za plného...

Chráněný bobr ohrožuje cenný zámecký park, jedné vrbě už není pomoci

Jeden z nejcennějších tuzemských romantických parků v zámeckém areálu v...

Jeden z nejcennějších tuzemských romantických parků v zámeckém areálu v Čechách pod Kosířem má nečekaného nepřítele. Je...

Nebereme, musíte jinam. V Jihlavě není možné sehnat lékaře specialistu

Při zánětlivých onemocněních klouby otékají a nemoc je i deformuje. Na snímku...

V Jihlavě chybějí lékaři specialisté. Problém se týká hlavně revmatologů, endokrinologů a odborníků na kožní nemoci....

České porodnice nedodržují standardy pro podporu kojení, ukázal průzkum
České porodnice nedodržují standardy pro podporu kojení, ukázal průzkum

Jak před pár dny informoval portál iDNES.cz, porodnice by podle UNICEF a Světové zdravotnické organizace měly dodržovat 10 kroků, které vedou k úspěšnému kojení. Podle průzkumu iniciativy Šestinedělky a České ženské lobby však všechny tyto kroky nedodržuje žádná z českých porodnic.

Najdete na iDNES.cz