Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pochod na festival zmařily mladým v létě 1968 bulharské přípravy okupace

Seriál   12:54aktualizováno  12:54
V euforii z pražského jara se v červnu 1968 vydalo 20 lidí pěšky na festival mládeže v Sofii. Ušli 1 500 kilometrů, do cíle se ale nedostali. Na přelomu července a srpna je celníci nepustili přes bulharskou hranici, za níž už se šikovala armáda k invazi do Československa. MF DNES exkluzivně přináší neznámý příběh jednoho z účastníků.

Snímek z pochodu dvou desítek mladých lidí, kteří se v červenci 1968 vydali pěšky z tehdejšího Československa do Sofie na festival mládeže. Dostali se ale jen k bulharským hranicím, u nichž se už šikovala armáda pro srpnovou invazi do Československa | foto: archiv Z. Smiřického

Byl slunný jarní den, i proto si dvaadvacetiletý student olomoucké pedagogické fakulty Zdeněk Smiřický z Dřevohostic na Přerovsku vzal skripta na střechu koleje. Nebyl sám, kdo spojoval příjemné s užitečným. Při učení na zkoušky se tam opalovali i další. Jen Zdeňkovi však to dubnové odpoledne roku 1968 přineslo zkušenost, která ho připravila o iluzi socialismu s lidskou tváří dřív než jeho spolužáky.

„Měl jsem s sebou tranzistorák a při studiu jsem chvílemi poslouchal relaci Mikrofóra. Tam jsem zaznamenal výzvu, že se chystá pěší pochod Plzeň–Sofia a kdo má zájem, ať pošle koresponďák. Řekl jsem si, že to zkusím, i když jsem nevěřil, že mě vyberou,“ vzpomíná dnes dvaasedmdesátiletý muž.

Pochod organizoval plzeňský výbor Československého svazu mládeže. Cílem byl v pořadí 9. světový festival mládeže, který se konal v bulharské Sofii.

„Nebyl jsem svazák, ale byl rok 1968, po pražském jaru bylo všechno pozitivní, mysleli jsme si, že za chvíli u nás budeme mít Švýcarsko. Vyrazit na pochod byl hec. Festivaly mládeže byly tehdy velkou událostí a pro nás studenty taky příležitostí, jak se dostat do světa,“ vysvětluje, proč na výzvu odpověděl.

Žádný velký turista Zdeněk Smiřický nebyl. Do té doby občas vyrazil do Hostýnských vrchů, které měl na dohled z domova. Nakonec se ukázalo, že fyzičku má výbornou – ze 150 zájemců prošlo zatěžkávacími testy jen 20 lidí, kromě mladého havíře z Ostravy byl Smiřický jediným z Moravy.

„Pozvali nás na soustředění do Plzně, kde jsme se vydali na třídenní pěší trénink. Trasy v okolí Plzně o délkách 36, 41 a 38 kilometrů měly prověřit naše fyzické síly. Po závěrečné túře jsme na lékařské fakultě absolvovali podrobná vyšetření,“ popisuje.

Bezejmenní dálkoplazi

Na start se dvacítka mladíků a dívek postavila 23. června ráno. První metry náročné trasy všichni ukrajovali za velkého zájmu veřejnosti i tehdejších médií. Říkali si dálkoplazi, ale každý den ušli v průměru 50 kilometrů.

Vzpomínky na pochod

„Pochodovali jsme jen v trenýrkách a tílku, přes rameno fotoaparát a na něm upevněnou pláštěnku. Stany, spací pytle, osobní věci a proviant nám vezlo doprovodné vozidlo,“ líčí Smiřický, na kterého přišla první krize už po třetí etapě.

„Po 54 kilometrů dlouhé trase jsem usnul a ráno měl horečku. Byl jsem totálně zlomený, ale šel jsem dál. Uklidnilo se to a pak už to bylo dobré,“ tvrdí.

Třináct dní šlapali krajinou jižních Čech, jižní Moravy a Slovenska do Komárna, kde teprve překročili hranice tehdejšího Československa. Účastníci se neznali vlastními jmény – každý vyfasoval přezdívku. Smiřickému říkali Azna.

„Přezdívka vznikla zkrácením jména Charlese Aznavoura, na něhož jsem prý byl v době pochodu podobný,“ směje se pamětník.

V Maďarsku a Jugoslávii panovala 40stupňová vedra. Jít za takových podmínek nebylo nic příjemného, zvlášť v rozlehlých rovinách Maďarska. I když si mnozí sáhli na dno, za Bělehradem si zvýšili některé denní trasy až na 70 kilometrů. „Chtěli jsme do Sofie přijít s předstihem,“ vysvětluje.

Nežádoucí hosté

Když se pochod blížil k bulharské hranici, potkala skupina za Dimitrovgradem stopaře z Prahy, kterého bulharští celníci nechtěli pustit přes hranice. Oficiálně proto, že byl zarostlý.

„Přesněji řečeno – měl bíbra. Rozčileně nám vykládal, že na hranici došlo k několika incidentům. Rakušan, který nemohl pochopit, proč ho celníci odmítají pustit dál, dostal nářez. Angličany na motorce, kteří bez udání řádného důvodu odmítali přechod opustit, polévali vodou,“ vzpomíná Smiřický.

Češi, kteří byli po víc než měsíci stanování nebo spaní pod širákem zarostlí také, se proto před celnicí raději oholili. Nakonec jim to ale nepomohlo. Pět hodin čekali na odbavení, aby jim pak celníci sdělili, že jejich účast na festivalu není žádoucí.

„Náš vedoucí Jiří Indra je marně přesvědčoval, že v Sofii s námi počítají, že tam máme zajištěné ubytování a jiné náležitosti. Odpověděli mu, že v celém Bulharsku pro nás není místa. Po debatě řekli přímo: Vy neželanyje gosti (jste nežádoucí hosté)!“

Když celníci chtěli, aby z přechodu odjeli, situace se začala vyostřovat. „Považovali jsme to za podraz. Posadili jsme se na obrubník a zaklesli se do sebe lokty. To už se začalo stmívat a opodál nervózně přešlapovalo sedm milicionářů,“ vypráví Smiřický.

Jak dodává, čekali, že s nimi někdo začne rozumně mluvit, ale nedočkali se.

„Místo toho k nám přistoupil nějaký civil a začal řvát, ať nastoupíme na auto. My jsme jen mlčky seděli. V tom přiskočili milicionáři a začali těmi, kdo byli nejblíž, smýkat a vojenskými botami nás kopat do zad a ledvin. Medika Jirku mlátili holemi transparentu, který nám vytrhli z rukou.“

Jako v „mrtvém domě“

Šokovaní Češi raději ustoupili a z celnice odjeli. Utábořili se v lesíku asi kilometr od hranice a druhý den se o přechod pokoušeli znovu.

„Dva novináři z ČTK nám přivezli průvodní list od festivalového výboru, ani ten však náčelníkovi celní stanice nestačil. Redaktoři nám vyprávěli, že i v Sofii je ovzduší jako v ‚mrtvém domě‘. Že jim neplatí novinářské průkazky na akce a sledují je tajní agenti,“ zaznamenal tehdy Smiřický v deníku, do kterého si zapisoval každý den pochodu.

I tentokrát se všichni museli stáhnout zpět do provizorního tábořiště. „Neměli jsme už téměř žádné peníze a taky nám docházely zásoby. Objevili se ale Jugoslávci z jejich svazu mládeže, kteří když zjistili, co se děje, dovezli nám náklaďákem konzervy a chleba,“ říká Smiřický.

Do tábora postupně přijížděli další lidé, které celníci nechtěli pustit přes hranice – jak stojí ve Smiřického deníku, byli mezi nimi Kanaďané, Francouzi, Němci, Holanďané, Švédové i Italové.

„Zpívali jsme při kytaře a bratřili se. Nakonec nás bylo skoro 80. Byla tam výborná atmosféra, trocha hladu nám nevadila,“ usměje se při vzpomínce Smiřický.

Nutno připomenout, že události se odehrávaly v době, kdy se část československých komunistů v čele s tehdejším prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexanderem Dubčekem pokoušela uvolnit režim a urychlit proces demokratizace. Jedním z výsledků společenského a politického zemětřesení, které dostalo název pražské jaro 1968, byla úplná svobodu tisku.

Neprošel nikdo

Účastníci pochodu na hranicích tábořili asi týden. O jejich marné snaze dostat se do Bulharska se vědělo nejen na festivalu v Sofii, ale i doma. Otevřeně o ní informovaly tehdejší noviny. Podle zpráv z domácího tisku nebyli izolovaní jen mladí lidé na hranicích, ale i ti, kdo už na festivalu byli.

„V noci na neděli zmizelo v Sofii pódium pro veřejné vystoupení našich uměleckých souborů. Pódium už bylo kompletní, jeho hodnota byla 50 tisíc Kčs a instalace si vyžádala dalších 10 tisíc Kčs. Vedení československé delegace protestovalo u bulharského festivalového výboru,“ psalo 29. července Svobodné slovo.

Za vše hovoří pasáž v článku z 1. srpna v Mladé frontě: „Sovětští, němečtí a bulharští delegáti mají své informace a věří, že v ČSSR vládne kontrarevoluce. Maďarští delegáti nás více chápou a sympatizují s námi. Největší porozumění je ze strany rumunských a jugoslávských účastníků festivalu. Dobře nás chápou například mladí lidé z Velké Británie, Francie, Norska, Finska, Švédska, Venezuely, i Vietnamci k nám pociťují sympatie.“

Z 18 mladých, kteří dorazili pěšky z Plzně na bulharskou hranici, neprošel nikdo.

„Byla to už záležitost přípravy invaze do Československa. Lidi, kteří přijížděli z Bulharska, říkali, že je tam rozprostřená bulharská armáda. Jsem přesvědčený, že vyčkávala na pokyn pro invazi k nám. Kdybychom tam procházeli pěšky, asi bychom viděli víc než ti, co jeli po silnici,“ míní Smiřický, který vystudoval češtinu, dějepis a speciální pedagogiku.

Stal se učitelem a díky Vlastivědnému spolku Žerotín, který založil v rodné obci, je i amatérským historikem.

Účastníci dálkového pochodu se nakonec vrátili do Bělehradu, kde jim tamní svaz mládeže koupil lístky na rychlík do republiky.

„Když jsem dojel domů, padl jsem – jak se říká – za vlast a asi deset dnů spal. Na události z bulharských hranic jsem už vzpomínal jen jako na neskutečný zlý sen,“ dodává Smiřický.

Stejně neskutečné a absurdní bylo probuzení do reality rána 21. srpna 1968. S ostatními kamarády se Smiřický viděl už jen jednou, když se rok poté konala v Plzni výstava fotografií z pochodu.

Po studiu nastoupil jako učitel v Bystřici pod Hostýnem a o účastnících neměl žádné zprávy. Dnes by je rád měl, ale není jak tehdejší dálkoplazy kontaktovat. Zná stále ještě jen jejich přezdívky.



Dubček je náš. Rok 1968 je stále patrný v ulicích kraje

Dělostřelecká ulice

VIDEO Zabílili je hned dvakrát: poprvé po válce, kdy musely z ulic zmizet německé vývěsní štíty a...

Neměla jsem strach, ale vztek, říká hlasatelka Moučková o srpnu 1968

Bývalá televizní hlasatelka Kamila Moučková

VIDEO Brzo ráno 21. srpna 1968 z televizní obrazovky jako první oznámila divákům příjezd sovětské armády...

Startuje Tankocaching. Hledejte kešky na místech spojených s okupací 1968

Tankocaching, po stopách invaze v srpnu 1968.

Na celkem 21 míst spjatých s tragickými událostmi srpna 1968 jsme rozmístili unikátní schránky,...

Z Gagarinova těla nenašli skoro nic. Zbyl kus kombinézy a v kapse lístky

Jedna z posledních Gagarinových fotografií z počátku roku 1968 z přípravy na...

VIDEO Před 50 lety, 27. března 1968, se za zvláštních okolností zabil Jurij Gagarin, první kosmonaut...

Zvací dopisy byly dva. Soudruzi je psali ve spěchu a nikdy se nepřiznali

Rozbor písma Biľaka – porovnání jeho podpisu pod tzv. „zvacím dopisem“ se...

VIDEO „Vážený Leonide Iljiči,“ tak začínal dopis podepsaný pěti politiky ČSSR, který „legalizoval“...

VIDEO: Zbloudilí okupanti zastřelili v Prostějově tři lidi. Vyšetřování nebylo

Následky střelby kolony sovětských vojáků v Prostějově, ke které došlo 25....

VIDEO Seriál Zběsilá střelba se před padesáti lety rozezněla v centru Prostějova. Během sovětské okupace...

Proč ruský tank narazil do domu v Liberci, už se nedozvíme. Zabil dva lidi

Sovětský tank narazil do podloubí domu na náměstí v Liberci. Přímo pod troskami...

Tankocaching Tu fotografii zná asi každý. Ruský tank naráží do podloubí na náměstí v Liberci. Lidé v panice...

Nejčtenější

Advokát nazval mladého aktivistu Čecha bonzákem, komora ho pokárala

Zakladatel Nadačního fondu proti korupci Karel Janeček a aktivista Jakub Čech.

Renomovaného olomouckého advokáta Zdeňka Šťastného, který pracuje pro radnice i politiky, ostře pokárala advokátní...

Almaty - Olomouc 1:2, Sigma drama nepřipustila a čeká ji Sevilla

Olomoucký Martin Nešpor (vpravo) a Sergej Politevič z Kajratu Almaty v utkání...

Velké přání olomouckých fotbalistů se splnilo. Sigmě se podařilo v odvetném utkání 3. předkola Evropské ligy na hřišti...



Nejhezčí výstup na Praděd. Trasu z malebné osady moc lidí nevyužívá

Výstup na Praděd

Na Pradědu byl skoro každý, ale skutečně nejhezčí cestou se na nejvyšší kopec Jeseníků vydává jen málokdo. Řeč není o...

A teď na Sevillu! Olomoučtí fotbalisté si v Evropské lize plní přání

Olomoučtí fotbalisté děkují fanouškům za podporu v pohárovém utkání proti...

Většina olomouckých fotbalistů si před losem kvalifikace Evropské ligy přála: Sevillu! Až se fanoušci v diskusích...

Za nehodu, při níž zemřely dvě děti, dostal opilý řidič 6,5 roku

Místo tragické dopravní nehody, při níž na okraji Olomouce u křižovatky na...

Na šest a půl roku do vězení poslal olomoucký okresní soud řidiče, který na jaře zavinil v opilosti tragickou nehodu na...

Další z rubriky

VIDEO: Na Prostějovsku shořela hala plná slámy, škoda jde do milionů

Při velkém požáru shořela v obci Protivanov plná hala slámy. Plameny poničily i...

Na Prostějovsku v noci shořela hala plná slámy. Požár zdolávalo devět jednotek hasičů ze dvou krajů. Plameny poničily i...

Prostějov už má opět venkovní padesátimetrový bazén, otevřel na dva týdny

V prostějovské místní části Vrahovice začalo lidem sloužit zrekonstruované...

Řešení nedostatku míst ke koupání se konečně dočkali obyvatelé Prostějova a okolí. V pátek otevřelo zrekonstruované...

Velká oprava chrámu na dva roky zavře nejkrásnější olomouckou vyhlídku

Věž olomouckého kostela svatého Mořice, na jejímž vrcholu ve výšce 46 metrů se...

Na videa a fotky z vyhlídky na vrcholku věže chrámu svatého Mořice budou muset na nějaký čas zapomenout návštěvníci...

Najdete na iDNES.cz