Dnes v těch místech u olomoucké třídy Kosmonautů sídlí krajské policejní ředitelství. Před 70 lety tu stálo třináct dřevěných baráků internačního tábora Olomouc - Nové Hodolany. Šlo o dějiště nelidské předehry odsunu olomouckých Němců. Trpěly jich tu tisíce.
Květen 1945. Druhá světová válka před pár dny skončila, nacistické Německo padlo. Hledání viníků a terčů pomsty za šest let strachu, umírání a teroru netrvalo dlouho. V Olomouci jsou jimi v očích mnoha lidí, stejně jako ve zbytku Československa, všichni Němci.
I z němčiny použité na veřejných místech se najednou stal hřích. V červnu 1945 ji zakázal olomoucký národní výbor.
Němci byli diskriminováni stejně jako Židé
Kdo se dříve hlásil k německé národnosti, nesměl ani jezdit tramvají, vlakem či autobusem. Kromě cest do práce či na nákup se Němci nemohou objevit na ulici. Na kino, divadlo, kavárny či hospody mohou zapomenout. Zapovězené jsou i parky či plovárny. Nakupovat mohou jen mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou v určených obchodech. Povinné bylo označení písmenem N na oblečení.
Velmi podobně se nacisté chovali k Židům. Nové vedení Olomouce převzalo jejich recepty.
Mnohem důrazněji to pocítí Němci, kteří se ocitnou v nejrůznějších táborech. Jeden z největších na Moravě stál v olomoucké čtvrti Hodolany.
Vyrostly i v nedalekém Slavoníně, na chvíli v Neředíně, Lutíně, Hněvotíně či ve Štěpánově. S Hodolany se však žádný co do velikosti srovnávat nemohl.
„Areál tábora tvořilo třináct baráků, devět sloužilo k ubytování. Každý měl několik pokojů, lidé v nich byli ubytováni až po šedesáti,“ vyčíslil v knize Odsun Němců z Olomouce historik Martin Hájek.
Do tábora se zavíralo i za členství v Autoklubu
Hrůzná válka skončila oficiálně 8. května 1945, hodolanský tábor vznikl o čtyři dny později. Násilí a nelidskost tu navzdory uzavřenému míru především v prvních měsících vládly dál. Prohodily se jen role, biti teď byli Němci.
„A to gumovými obušky či ocelovými pruty. Vězni byli okrádáni, šikanováni a ponižováni, několik zavražděno,“ líčí Hájek. Příčiny smrti se v lékařských zprávách často falšovaly.
Odsun Němců v roce 1946 z obce Paseka na Olomoucku.
V táboře měli skončit - kvůli předběžnému zadržení a následnému vyšetřování - Němci a kolaboranti podezřelí ze zločinů proti republice.
Do baráků člověka dostalo i členství v Henleinově straně či v NSDAP, ale také příslušnost k jejím okrajovým organizacím, jako byl mimo jiné Autoklub či Hitlerjugend. Brána tábora zaklapla i za vojáky wehrmachtu.
„Při troše ‚dobré vůle‘ bylo tedy možné internovat skoro každého, kdo mluvil německy. Počet byl omezen jen nedostatkem ubytovacích kapacit,“ upozorňuje historik Josef Bieberle v revui Střední Morava ve stati Olomoučtí Němci.
Od konce června 1945 do konce odsunu v říjnu 1946 podle Bieberleho táborem prošlo kolem deseti tisíc lidí.
Odsun Němců Vyhnání Němců z Olomouce a okolí proběhlo v rozmezí 17. dubna a 19. října 1946. Celkem do Německa vyjelo po železnici 15 transportů. V každém z nich bylo zhruba 1 200 lidí. K dispozici měli 40 nákladních vagonů, v jednom tedy jelo 30 osob. Příprava na odjezd každé vlakové soupravy zabrala zhruba týden. Němci se těsně před ním shromažďovali v táboře v Lutíně. Dohromady odsud odjelo bezmála osmnáct tisíc lidí, více než šest tisíc z nich pocházelo z tehdejšího okresu Olomouc-město. |
Při největší vytíženosti v táboře živořilo na 2 500 vězňů, kapacita baráků byla několikanásobně překročena.
Navíc se v nich paradoxně objevili i němečtí antifašisté, někteří německy mluvící Židé, již se vrátili z nacistických koncentráků, či Angličan Frederik Treyhorn, jenž pracoval jako lesní správce u německého šlechtice. Všichni si vytrpěli své.
„Poměrně časté bylo dlouhé několikahodinové stání vězňů s hlavou u zdi baráku. Poté byli uhozeni do hlavy, aby se o zeď praštili. Za neuposlechnutí příkazu nebo jiné přestupky mohli být zavřeni do betonového bunkru. Byl součástí tábora. Šlo o temný prostor, kam nepronikalo světlo. Lidé v něm přespávali na chladné a vlhké betonové zemi,“ doplňuje Hájek.
Úředníka si dozorci spletli se starostou. A tak zemřel
Po brutálním mlácení tu na dlouho skončil vysoký úředník magistrátu Karl Zebo. Sadističtí dozorci ho považovali za starostu Olomouce. „Nakonec byl zavražděn tak, že mu bylo do žaludku pumpováno velké množství vody. Roztrhalo mu to vnitřnosti,“ líčí historik.
Odmlouvání trestali hlídači nebývale krutě. Před nastoupeným táborem za něj oběsili člověka, přihlížet musely i děti. „Mrtvola na šibenici visela pět dní. Střídali se u ní vždy dva Němci, museli pod ní klečet,“ podotýká Hájek.
O něco málo lépe než v bunkru se žilo přímo v barácích. Až do února 1946 tu ale nebyly postele, stovky lidí spaly na zemi bez přikrývek v tom, co měly na sobě.
„Teprve poté, co se jim oblečení zcela roztrhalo, jim bylo umožněno, aby si ze svých dřívějších domácností přinesli nové,“ píše Hájek.
V táboře panovaly otřesné hygienické podmínky, šířily se nemoci. Uvězněné do velké dezinfekce v listopadu 1945 sužovalo obrovské množství štěnic a vší.
Povlečení od krve a hnisu se nedalo vyměnit
Tábor měl i nemocniční barák. Odkázáni na něj ale byli často také Němci, kteří mohli zůstat ve městě. Někteří čeští lékaři je odmítali ošetřit. Nemocniční barák byl velmi přeplněný. O jednu železnou postel se dělili dva až tři pacienti.
„Někteří museli spát na zemi. Hygienické poměry byly strašné. Povlaky na postelích se nedaly měnit, byly špinavé od krve, hnisu a během epidemie úplavice i od fekálií. Přestože se lékaři snažili pomáhat, neměli dost léků ani obvazů,“ popisuje Hájek.
Jako zřejmě nejstrašnější čin historie tábora označuje zastřelení 32 starých lidí přivezených z olomouckého německého domova důchodců.
„Došlo k němu v několika červnových dnech roku 1945. Podle ohledacích listů však většina zemřela na stařeckou sešlost nebo srdeční slabost,“ srovnává Hájek.
Tábor si vysloužil pojmenování hodolanské peklo. Podle Hájka tu zemřelo bezmála 200 lidí, objevují se ale i údaje hovořící o 500 mrtvých.
Vina padá na pseudopartyzánskou Moravskou brigádu
Rozhodující díl viny nesou správci a dozorci z řad Moravské brigády, která tábor založila. Hájek ji označuje za kontroverzní pseudopartyzánskou jednotku. Vznikla v posledních dnech války pod dohledem komunistů. Někteří příslušníci brigády sice bojovali s Němci o osvobození Olomouce, největší rozmach paradoxně zažila po válce.
Ještě koncem dubna 1945 měla pod vedením předválečných poddůstojníků a důstojníků zhruba 400 členů, po osvobození od nacistů jejich počet vzrostl na tisíce.
„Mohl tu působit kdekdo. Základní kvalifikací se stala nesmiřitelnost a ráznost vůči Němcům,“ vysvětluje historik Bieberle.
Množství strážných se stejně jako počet vězňů měnilo. V druhé polovině srpna 1945 na ně dohlíželo 120 mužů. Podle Hájka šlo často o patnáctileté až dvacetileté mladíky.
Ženy byly nuceny do orgií a patologických scén
Mnozí měli podle Bieberleho na svědomí zpronevěru majetku vězňů, sexuální vydírání německých žen, násilnictví či sadismus.
„Ženy byly nuceny účastnit se různých orgií a patologickou představivostí inspirovaných scén,“ píše i ve spojitosti s hodolanským táborem znalec odsunu a poválečných táborů Tomáš Staněk v knize Tábory v českých zemích 1945–1948.
Přítrž řádění Moravské brigády přinesl konec roku 1945. Tábor převzal Zemský národní výbor v Brně. Poměry se zlepšily, doputovalo sem 400 slamníků, přikrývek a polštářů.
Zlom přišel na konci října 1946, kdy skončil organizovaný odsun Němců. V patnácti transportech odjelo jen z Olomouce přes šest tisíc lidí. Z tábora se stalo sběrné středisko.
„Na počátku roku 1948 jich v českých zemích fungovalo dvanáct. Zajišťovala ubytování a stravu lidem bez domova a práce. Do konce roku 1948 bylo to olomoucké úplně zrušeno,“ uzavírá Hájek.
