"Viděl jsem z okna, jak se blíží, točil se tam vír, který se rozdělil na dva. Jeden šel přímo na nás a druhý do města, kde potom ničil," vzpomíná například Bedřich Kubáček, správce litovelského koupaliště. To během jediného okamžiku přišlo o střechu převlékacích kabin.
"Ta střecha měla třicet metrů na délku a sedm na šířku, zvedlo ji to jako nic a odmrštilo na plot. Byl to okamžik, člověk to viděl poprvé a vlastně netušil, co se děje," vypráví Kubáček.
Tornádo, které udeřilo poblíž centra města, zpustošilo nejvíc ulici Frištenského. Právě v ní bydlí i Iveta Pospíšilová, které na zahradě přistály plechové střechy pomačkané, jako by to byl kus papíru.
"Na zahradě jsme po řádění tornáda měli střechy hned tři, a žádná z nich nebyla naše. Jedna byla na balkoně, tu museli hasiči na několikrát rozřezávat, aby ji vůbec sundali dolů. Druhá se zase omotala kolem třešně," říká dnes už s úsměvem mladá žena.
Největší spoušť zanechalo litovelské tornádo v ulici Frištenského. Na zahradě u rodinného domu Ivety Pospíšilové mimo jiné přistály části tří střech z jiných domů. Po deseti letech už ale není nic poznat.
"Musím říct, že hasiči a vůbec všichni okolo tehdy odvedli skvělou práci. Když jsem viděla tu spoušť na zahradě i před domem, říkala jsem si, že s tím prostě nepohneme. Díky nim se ale alespoň to nejhorší podařilo odklidit velmi brzy," dodává Pospíšilová.
Tornádo napáchalo během sedmi minut škody za sto milionů
Účet za škody v Litovli nakonec dosáhl zhruba sta milionů korun, opravit se musely domy, ulice i parky.
Deset let po ničivém tornádu |
"Velké škody byly asi na padesáti domech, které byly opravdu těžce poškozené. Dalším čtyřiceti se pak nějaké opravy také nevyhnuly," uvedl starosta Litovle Zdeněk Potužák. Ten před deseti lety ve vedení města sice nebyl, účastnil se ale krizových jednání bezprostředně po katastrofě.
"Celé to trvalo sedm minut, a škody byly obrovské. Snad největší spoušť byla v ulicích Frištenského a Nábřežní, tornádo totiž kopírovalo tok Moravy," vysvětluje Potužák.
Velké škody pak vichřice podle něj napáchala v litovelských parcích. "Staré stromy nevydržely ten obrovský nápor větru a lámaly se jako sirky," dodává starosta s tím, že dnes už turista nic nepozná. Obyvatelé města však jasně vidí, kde katastrofa zanechala stopy.
"Bylo to horší než povodně, které většinou zasáhnou ve větší míře jen domy z vepřovic, což se nás v Litovli moc netýká. Tohle byla rána z čistého nebe, nikdo to nečekal, nikdo na to nebyl připravený," uzavírá Potužák.
"Díky tornádu jsou tu dnes alespoň opravené domy"
K povodním, které město poničily v letech 1997 a 2006, přirovnává tornádo i další z obyvatelek Litovle, Zdenka Frištenská, jejíž vilu vír také neušetřil.
"S povodní, která se nás také týká, protože jsme u vody, je to nesrovnatelné. Ta sice taky ničí, ale pomalu stoupá a člověk s tím může něco dělat. Přenáší věci výš a výš, a i když je voda nakonec zaplaví, je neustále v pohybu. Tady to nešlo," myslí si.
Zároveň však dodává, že vše špatné je pro něco dobré. "Máme krásnou ulici, spravené domy s barevnými fasádami a střechu bychom, nebýt tornáda, taky neopravovali," usmívá se dnes.
Před deseti lety byla ve chvíli, kdy větrný vír město ničil, zrovna v práci. Vichřice sice byla silná, ale ani tak ji nenapadlo, jakou po návratu najde spoušť. Pracuje přitom v muzeu vzdáleném od jejího domu jen 300 metrů.
"Ten den bylo pěkně, sluníčko svítilo a ráno to vůbec nevypadalo, že by něco mělo přijít. Pak se ale zatáhlo, padla tma a začal silný vítr. Když jsem šla domů, byly popadané stromy a čím blíž k domu, tím to bylo horší," vzpomíná.
Při bouřce na tornádo někteří lidé pomyslí dodnes
Právě ulicí Frištenského, pojmenované po slavném silákovi Gustavu Frištenském, v níž vila jeho praneteře stojí, tornádo řádilo nejvíc. A bralo vše, co mu stálo v cestě.
Řádění litovelského tornáda v číslech- ničivé tornádo zpustošilo asi třetinu města |
"Zničilo okna, dveře, ale měli jsme také promočené třeba všechny postele," líčí Frištenská a kroutí hlavou, je až s podivem, že se tehdy nikomu nic nestalo. Podobně jako její dům dopadly i ty okolní. Na jiných místech Litovle však vítr způsobil jen malé škody.
"Nejvíce to na mě dolehlo, když jsem viděla, že o sto metrů dál má paní květiny v oknech. My jsme měli shozenou střechu a na zahradě trosky, a tam kvetly muškáty. Bylo to takové smutné," říká dnes. Dát vše do pořádku pak její rodině a sousedům v okolí trvalo i několik let.
"Nejprve jsme museli udělat ploty, na domě střechu, okna byla kompletně rozbitá, dveře poničené. První rok jsme pracovali tak, aby se v domě dalo pohodlně žít. Další rok jsme pak udělali třeba podkroví. Pět až osm let to trvalo do konečné podoby," popisuje.
Ačkoliv dnes po ničivé síle tornáda na její zahradě není ani památky, ona sama jeho stopy vidí.
"Kdysi tu bývaly dva altány, jeden tornádo úplně zbořilo a druhý odneslo neznámo kam, dodnes jsme ho nenašli. Chtěla jsem na to zapomenout, ale ono to nejde. Jakmile se vrátí silnější vítr a začne bouřka, vrátí se to a člověk na to chtě nechtě pořád myslí," uzavírá.
