Není to však pravda. „Žádnou tajnou chodbu jsme tady neobjevili,“ směje se Radomír Vlach. Jako profesionální hasič má na Přerovsku na starosti civilní ochranu obyvatelstva, kromě toho je jedním z průvodců, kteří minulý víkend o státním svátku vůbec poprvé ukázali veřejnosti, jak to s krytem v kině Hvězda vlastně je.
Zájem byl obrovský, lístky na prohlídky zmizely s předstihem a totéž se týká i dalšího termínu 17. listopadu. I bez tajné chodby je to totiž mimořádně pozoruhodná stavba. Přerovská Hvězda je jedním ze tří kin v republice, která by v případě ohrožení dala lidem naději na přežití. Podobná jsou v Prostějově a Uherském Hradišti.
Zvláštností těchto úkrytů je, že nejsou pod zemí, ale vlastně na povrchu. Výbuchu jaderné zbraně by měly odolat díky své konstrukci ve tvaru vajíčka obaleného půldruhého metru silnou obálkou z železobetonu.
Sestupujeme po betonových schodech k masivním železným dveřím. Asi tři metry za nimi jsou další takové, prostor mezi dveřmi slouží jako přetlaková komora.
„Kdyby venku hrozilo nebezpečí, pouštěli bychom sem lidi jen po menších skupinách. Nikdy nevíte, kdy to bouchne, otevřít druhé dveře lze proto až po uzavření těch prvních, aby všechny uvnitř nezabila tlaková vlna,“ vysvětluje Vlach.
Přerov byl městem krytů, schovaly by kdysi všech 40 tisíc obyvatel
Stačí pár kroků a stojíme v kinosále. Nevešli jsme „mírovým vchodem,“ ale cestou, kterou desítky let ukrývá paravan s plakáty ve foyer.
Kryt v přerovském kině |
„Vchody do sálu by byly zavřené železnými vraty,“ dodává Vlach. Právě kinosál je místem, kde by většina z ukrytých našla zázemí. Čtyři sta lidí by si sedlo do polstrovaných sedaček, dalších pět set by se muselo spokojit s dřevěnými lavičkami.
„Když počítám i prostory v zázemí krytu, jsem přesvědčen, že by se sem vešlo i víc než tisíc lidí,“ říká hasič a míří za promítací plátno. Za ním se na jedné i druhé straně vchází do umýváren a na toalety krytu. Železné dveře, nízké záchodové mísy s modrým plastovým prkýnkem nebo typické plastové kohoutky nutně vrátí návštěvníky středního věku do dětství.
Když se kryt sloužící jako kino Hvězda stavěl, psal se rok 1976. V té době byl Přerov nejen důležitý železniční uzel, ale také se tu ve velkém rozrůstal průmysl: chemička, továrna na výrobu optických přístrojů Meopta, k tomu gigant v podobě Přerovských strojíren. V Bochoři, jen pět kilometrů od města, každou chvíli startovaly stíhačky z vojenského letiště.
Město by v případě válečného konfliktu bylo jedním z prvních cílů bombardování, proto komunisté brali civilní ochranu velmi vážně. Do poloviny osmdesátých let vzniklo v Přerově 168 krytů, do nichž by se vešlo všech 40 tisíc tehdejších obyvatel.
Vlastní úkryty měly všechny fabriky, velká část obytných domů, kryt byl pod nákupním centrem Přerovanka, v podchodu pod třídou 17. listopadu, a málokdo tuší, že až 600 lidí by se vešlo do protiatomového krytu, který všichni znají jako diskotéku Tančírna.
Čerpání pitné vody do nádrží by trvalo 12 hodin, vydržela by tři dny
Dnes, kdy ve městě žije 45 tisíc lidí, je většina krytů pro nevyhovující stav vyřazená z evidence. Funkčních je jen devět, ten v kině Hvězda je největším z nich.
„Kryt ve Hvězdě je asi nejpoužitelnější. Plnil by se systémem, kdo dřív přijde... Ale dnešní koncepce ochrany obyvatelstva je trochu jiná. Už bychom lidi neukrývali, ale spíš vyváděli. Bombardovaly by se zejména průmyslové objekty, a občane, ty radši uteč z města do pole, protože to nikdo bombardovat nebude,“ popisuje zjednodušeně nynější strategii Vlach.
Kryt podle něj spadá do kategorie těch, jejichž příprava na uvedení do provozu trvá více než dvanáct hodin.
„Jenom čerpání vody zabere 36 hodin,“ podotýká Vlach a vede nás do vodohospodářské místnosti v technickém zázemí krytu. Do dvou nádrží, které tu stojí, by se vešlo osm tisíc litrů pitné vody, pro tisíc lidí dost na tři dny, možná o den víc.
Pro užitkovou vodu má kryt zásobárnu umístěnou v podzemí, kde je zabudován betonový bazén o rozměrech 50 krát 20 metrů. Vešlo by se do něj 640 kubíků.
„Kryt je napojený na vodovodní řad, ale pokud by voda byla kontaminovaná, muselo by si osazenstvo vystačit ze zásob,“ líčí Vlach.
Na střeše měla být otočná restaurace, nezbyly na ni však peníze
Kryt je napojen i na elektřinu, při výpadku ji vyrobí dieselový agregát, který má také vlastní zásobárnu nafty zabudovanou pod zemí. Na elektřině je závislá životně důležitá filtrová ventilace.
„Vzduch zvenčí putuje nejprve do prachové komory, kde se odstředivou silou odděluje ze vzduchu prach. Kdyby měření poukázalo na to, že prach je radioaktivní, muselo by se nasávání zastavit a problém vyřešit. Vzduch pak pokračuje do dalších filtrů, které jsou schopny oddělit i bojovou chemickou látku,“ prozrazuje Radomír Vlach.
V sedmdesátých letech přišla stavba krytu na 14,5 milionu korun, což by se dnes dalo přepočítat jako 145 milionů korun. Všechny plány však komunisté neuskutečnili. Na vrcholu střechy měla být původně otočná restaurace, ale není.
„Měli jsme tu mít podobnou raritu, jako měla Paříž, ale straně už se nepodařilo sehnat jeden milion navíc,“ krčí rameny hasič Vlach.
