Je léto 1974 a na ostrově svaté Heleny v kanadském Montrealu se koná světová výstava Man and his World (Člověk a jeho svět). Na pódiu československého pavilonu stojí nenápadný pětačtyřicetiletý muž, který hraje na foukací harmoniku. Lubomír Pleva si sem na dva měsíce „odskočil“ z učiliště v Přerově, kde po zbytek roku učí tělocvik.
Když odehraje ústřední skladbu kasovního trháku Tenkrát na Západě, zvedne ze židle i jednoho posluchače, o jakém se neodvažoval ani snít. Ale je to tak. Dojal samotného autora skladby, věhlasného Ennia Morriconeho.
„Po koncertě v Montrealu Morricone řekl, že kdyby znal Plevu dřív, tak tu nahrávku pořídil s ním. Nedivím se. Z Lubošova podání skladby Harmonica mrazí v zádech víc než z originálu,“ říká Jaroslav Cedidla, hudební scenárista a také Plevův mnohaletý kamarád.
Lubomír Pleva dostal harmoniku jako vánoční dárek od rodičů na sklonku druhé světové války, kdy mu bylo 16 let. V té době to byla jen pouťová hračka. Pozdější fenomenální hráč z malého města na Moravě a čtyřnásobný mistr světa povýšil tento nástroj na právoplatnou součást velkých orchestrů. Sám hrál s těmi nejlepšími a díky harmonice procestoval řadu zemí světa, přesto až do důchodu zůstal obyčejným kantorem.
Muzikant pyšnící se absolutním sluchem získal hudební vzdělání díky houslím, na které chodil od pěti let k učiteli Františku Frýbortovi v rodném Grygově.
„Sluchaře ze mě udělala máma – zpívala si při většině domácích prací lidové písničky nebo také melodie z oper a operet, on mně dal poctivé základy houslové hry,“ vzpomínal Pleva na své dětství. Ve hře na housle pak pokračoval pod vedením profesora Černého, prvního houslisty Moravské filharmonie Olomouc.
Jako mladý řešil dilema, zda si vybrat housle nebo atletiku
Duše hudebníka se přitom v Plevovi bila s jeho druhým já – stejně úspěšným sportovcem. Pleva se věnoval atletice, jako dorostenec dokonce držel československý rekord v hodu oštěpem. Když se rozhodoval, jakou vysokou školu studovat, řešil velké dilema – housle, nebo sport?
Legendární harmonikář |
Zvítězil tělocvik, který pak učil na přerovském gymnáziu a později na učilišti Na Šířavě. Hudbu ale díky harmonice nikdy neopustil.
„Nikdo mě do hraní nenutil, hrál jsem sám nebo s kamarády, co uměli na kytaru, ale hlavně jsem hrál rád. Sotva zapomenu na ty hezké chvíle, když jsme zpívali a hráli na kytary v Grygově za humny, pod velkým dubem. Už tehdy jsem k tomu hrával na foukací harmoniku. To se ještě zpívaly lidové písničky, ale značná část repertoáru patřila Jaroslavu Ježkovi,“ vyprávěl Pleva.
Harmonika, kterou dostal k Vánocům, byla pravá hohnerka, jedna z nejlepších foukacích harmonik na světě. Nástroje značky Hohner používal Pleva po celou svou kariéru.
„Byl vlastně týmovým hráčem výrobce. Na koncertech hrál většinou na chromoniku (běžná harmonika s půltónovou klapkou na boku – pozn. red.), ale tituly mistra světa vyhrával i na harmonettu – vypadala jako harmonika, ale měla před sebou pultík s klapkami. Říkal jí psací stroj na hudbu, vypadala totiž jako zmenšený kufříkový stroj,“ popsal Cedidla.
Legendárním se stal i jeho způsob ladění harmoniky
Pleva vlastnil asi dvacítku harmonik, které s sebou také vozil na všechny koncerty.
„Každá harmonika měla svou přihrádku a svůj super hadříček ve speciálně upraveném kufříku. Byl to jeho poklad, na který mu nikdo nesměl sahat a také si to nikdo nedovolil,“ usmál se Cedidla, který Plevovi dělal konferenciéra na jeho sólových vystoupeních. Než nejznámější český hráč na foukací harmoniku založil do magnetofonu pásku s další skladbou, bavil Cedidla diváky historkami.
Způsobem, jakým ladil harmoniky s hudebním doprovodem natočeným na malých magnetofonových páskách, byl Pleva legendární.
„Luboš si na své sólo koncerty vozil celoplastový páskový magnetofon Tesla B4, ve kterém měl vyřezanou díru v místě, kde byl v magnetofonu motorek. To byla jeho specialita – half-playbackové podklady dolaďoval s laděním vybrané harmoniky tak, že za chodu magnetofonu umně zasouval malé proužky novinového papíru na řemeničku motoru, a tím nepatrně zpomaloval chod magnetofonu a snižoval tóninu reprodukovaného podkladu,“ vysvětlil Cedidla.
„Nabízeli jsme mu, že mu na magnetofon uděláme potenciometr, aby si ho mohl ovládat snáz, ale nechtěl, měl svůj styl,“ dodal.
Točil s věhlasnými orchestry, z mistrovství světa přivezl zlata
Doma v Přerově hrával Pleva s populárním swingovým orchestrem KRAB. Díky stále četnějším sólovým koncertům si ho však všimli kapelníci slavných orchestrů, kteří ho pak zvali na natáčení do rozhlasových i televizních studií.
První rozhlasovou nahrávku absolvoval s Ladislavem Kozderkou v Brně už v roce 1957. Ve výčtu těles, s nimiž hrál, nechybí Ostravský rozhlasový orchestr, Orchestr Gustava Broma a Karla Vlacha, orchestr ČST Praha, Country Beat Jiřího Brabce nebo Filmový symfonický orchestr.
V době, kdy už Pleva doma patřil k hudebním hvězdám, vznikla světová asociace harmonikářů IHA, která začala pořádat mistrovství světa. První ročníky se odehrály korespondenčně. Plevovy nahrávky porota ocenila v roce 1964 šestnáctým a o dva roky později jedenáctým místem.
Hned první ročník, jehož se hráči v roce 1971 mohli zúčastnit osobně, pak v kategorii harmonetta vyhrál. A o rok později přivezl z holandského Baarnu zlaté medaile hned dvě. Publikum i porotu tam vyvedl z míry svým podáním Chačaturjanova Šavlového tance.
„Dostal jsem bláznivý nápad nastudovat Šavlový tanec na harmonettu a hrát ho plně akordicky, aby to odpovídalo charakteru nástroje. Trochu jsem to přehnal, jak jsem zjistil asi po třech týdnech cvičení a psaní aranžmá. Už jsem ale necouvl, přestože i hudební přátelé říkali: Tys to přepísknul,“ poznamenal k veleúspěšnému kroku Pleva.
„V následující evropské soutěži v Baarnu jsem hrál v duševní pohodě, bez nervozity. Šavlový tanec absolutně dominoval. Vynaložená námaha byla vyvážena cenou starosty města, diplomem a plaketou,“ dodal.
Hudebníka s duší sportovce nezlomilo ani ochrnutí po mrtvici
Pleva by zřejmě nebyl tak úspěšný, kdyby neměl duši sportovce. Právě jeho vytrvalost a tvrdá dřina v kombinaci s neobyčejným talentem ho vynesly na výsluní.
„Cvičil pořád, ale hlavně o prázdninách. To byl schopný zavřít se na šest hodin do prádelny na dvorku a hrát a hrát. Pak jel třeba do Belgie a přivezl zlatou medaili. Nedělal to pro peníze, bylo to jeho hudební šílenství,“ tvrdí Plevův syn Petr, podle něhož otec co chtěl, to zahrál.
„V říši hudby neexistovala skladba, kterou by nezvládl. V repertoáru měl i Let čmeláka nebo Minutový valčík. Jedny z nejtěžších skladeb nemohl zahrát průměrný hudebník, táta s nimi navíc vyhrával mistrovství světa!“
To, jak dokáže bojovat, prokázal slavný harmonikář hlavně poté, když na sklonku života po prodělané mozkové mrtvici ochrnul na pravou polovinu těla.
„Nesl to těžce, ale nedal na sobě nic znát. Když jsem za ním přišel do nemocnice, nemohl mluvit – ale jeho první slovo bylo ‚pivo‘. I v této situaci ho neopustil humor,“ připomíná syn Tomáš.
Krůček po krůčku pomáhal otci vrátit tělu ztracenou hybnost. Cit do potřebné ruky už ale nedostal. Přesto – Pleva nejenže se naučil hrát na harmoniku v levé ruce, ale několik měsíců před smrtí dokonce vystoupil na pódiu Městského domu v Přerově.
„Zásluhou Jaroslava Wykrenta vyšlo Lubošovi na začátku devadesátých let nádherné CD Přerovské nocturno. Název dostalo podle skladby, kterou pro Plevu napsal Max Wittmann, vedoucí hudební redakce Českého rozhlasu Brno,“ popsal Jaroslav Cedidla.
„Křest cédéčka byla obrovská sláva. I když tenkrát už měl Luboš po mozkové příhodě, za doprovodu klavíru zahrál i na harmoniku. Držet ji sice mohl už jen v jedné ruce, ale lidi nic nepoznali,“ vysekl poklonu kamarádovi, který zemřel 1. srpna 1998 ve věku 69 let.
