Provozovatel ubytovny o termínu věděl od poloviny prosince, nájemníky však informoval až poté, co mu radní v lednu odmítli znovu prodloužit nájemní smlouvu. Vedení radnice je ale přesvědčené, že lidé měli na hledání náhradního bydlení dost času. Proto také ve čtvrtek odmítlo žádost o tříměsíční lhůtu na vystěhování, kterou sepsali sami obyvatelé ubytovny.
„O bourání Chemiku rozhodlo zastupitelstvo 20. listopadu. Pro obyvatele ubytovny to měl být dostatečný signál, aby se začali starat. Jak s nimi komunikuje provozovatel, nevím. Jako město nemáme vůči lidem na Chemiku žádný vztah,“ uvedl náměstek primátora Pavel Košutek.
Sociální odbor magistrátu podle něj lidem nabídl, že jim dá informace a případně pomůže zprostředkovat ubytování v jiných městech.
„Bez Chemiku pořád zůstává v Přerově sedmnáct ubytoven a v jiných městech jsou taky,“ dodal Košutek.
O demolici Chemiku rozhodli zastupitelé poté, co jim nevyšel pokus budovu prodat. Měli sice zájemce, který za ni nabídl 17,5 milionu, ukázalo se však, že jde o narychlo založenou společnost, u níž hrozí byznys s chudobou.
Chemik přitom stojí poblíž nádraží, v oblasti, kterou se Přerov snaží zbavit zbytků takzvaných ghett. Loni zmizely poslední vybydlené domy z romské kolonie ve Škodově ulici, letos pak město plánuje demolici jednoho z činžáků i v blízké Kojetínské ulici.
Město už nájem jednou prodloužilo
O tom, kdy půjde k zemi Chemik, ještě rozhodnuto není. Proto provozovatel ubytovny věřil, že uspěje s prodloužením nájmu.
„Je mi záhadou, proč radnice na stěhování tak tlačí. Kdyby se měl Chemik za měsíc bourat nebo byl v tak dezolátním stavu, že by se tam nedalo bydlet, tak neřeknu. Ale tak to není - barák bude prázdný, přitom lidé nebudou mít kde bydlet,“ zlobí se František Kornel, jednatel firmy První KPU, která ubytovnu od roku 2013 provozuje.
Faktem je, že radnice mu už jednou vyšla vstříc, když nájem původně platný do konce loňského roku prodloužila o měsíc. Další žádosti už vyhovět odmítla, přestože konkrétní plány s Chemikem zatím nemá.
„Věřím, že ještě letos Chemik zbouráme. Zatím nevím, jestli na demolici budeme moct žádat dotaci, nebo ubytovnu zbouráme bez ní,“ popsal Košutek.
Lidé se nejspíš přesunou do ubytoven v jiných městech
Podle pracovníků společnosti Člověk v tísni lze v Přerově již delší dobu pozorovat, že město se snaží provoz ubytoven omezovat.
„Je to zřejmé i z toho, že ve městě začnou od února platit opatření obecné povahy, jimiž se stanovují zóny, kde nově přistěhovaní nemají nárok na doplatek na bydlení,“ řekla ředitelka olomoucké pobočky Člověka v tísni Kateřina Dobrozemská. Radních se však současně zastala.
„Ubytovnu nezrušili ze dne na den nebo z měsíce na měsíc. Záměry zveřejnili s dostatečným předstihem. Primárně jde problém za provozovatelem, který neinformoval lidi včas. Nicméně ani on nemá vůči nájemníkům žádné povinnosti,“ uvedla.
Obyvatelé Chemiku se podle Dobrozemské bez vlastního přičinění ocitli mezi mlýnskými kameny a jsou v celém příběhu oběťmi.
„Uprostřed zimy nemají moc možností, jak s bydlením v tak krátkém čase naložit. Jsme připraveni poskytnout jim poradenství a hledat s nimi bydlení v rámci dostupných možností. Nezbývá ale než obvolávat další ubytovny a azylové domy po republice. Více možností má Přerov, který může zvážit, zda jim poskytne městské byty,“ řekla.
Volné byty nejsou, větší rodiny zřejmě čeká rozdělení
Vyhlídky hlavně početných rodin ale nejsou růžové. Košutek tvrdí, že město volné byty nemá. Umístit celé rodiny na jiných ubytovnách se také nedaří.
„Obvolali jsme už dvacet ubytoven v Olomouci a okolí, ale nikde nemají místo pro rodiny. V další vlně budeme proto shánět azylové domy a ubytovny v jiných městech. Tak ale hrozí, že se rodiny budou muset rozdělit,“ lituje Jakub Lívanský ze společnosti Podané ruce.
Šance, že romské rodiny seženou nájem mimo ubytovny, je podle sociálních pracovníků minimální.
„Když zavolají na inzerát a řeknou, jak se jmenují, dozví se, že je byt už obsazený. Taková je realita,“ doplnila Dobrozemská.
Potvrzují to i sami lidé z ubytovny. Například šestičlenná rodina Sylvy Vrbíkové platila v Chemiku měsíčně 13 200 korun, tedy částku, za kterou by si hravě pronajala byt někde na sídlišti. Jenže nikde nepochodila.
„Do bytů 2+1 chtějí maximálně tři osoby, když řeknu, že máme čtyři děti, je po jednání,“ popsala. S rodinou vystřídala už více ubytoven, tady byla ale nejspokojenější. Kuchyňský kout a toaletu se sprchou měla totiž přímo na pokoji.
„Nějaké místo je jen na ubytovně na Dluhonské, ale než jít do té špíny, to radši skočím do řeky. Kdyby počkali aspoň tři měsíce, na jaře už by to bylo lepší. Bez bydlení nám hrozí, že přijdeme o děti. Přece jsem je nevychovávala proto, aby šly do ústavu,“ rozplakala se Vrbíková.
Řada lidí neví, co bude. Neměli nám dávat falešnou nadějí, říkají
Původně měla odevzdat klíče už v pátek, nakonec mohla zůstat do neděle. Emoce střídal mateřský pragmatismus a pak zase naopak:
„Co jsem mohla, to jsem dole v prádelně vyprala. Až to uschne, sbalím nám všechno do pytlů. A pak si všichni stoupneme k Bečvě,“ shrnula Vrbíková, jejíž nejmladší dceři jsou teprve čtyři roky. Její tři sourozenci chodí v Přerově do základní školy, ale v posledním týdnu se tam moc neukázali.
„Sháníme bydlení, kde se dá. Dnes čekáme, jak dopadneme s inzerátem, na který volal syn. Přestěhovali bychom se pak do Chropyně,“ líčila v pátek žena v pokoji, kde už stěny zdobily jen hodiny a kolem nich drobné suvenýry.
V místnosti seděli u kulatého stolu a okna bez záclon ještě otec rodiny Juraj Karalo a soused z jiného patra ubytovny. Ani jeden zatím nevěděli, co s nimi bude dál.
„Nejdřív nám v prosinci řekli, že ubytovna má končit, ale že se nemáme hroutit, protože Chemik určitě bude pokračovat. Kdyby nám nedávali falešnou naději, měli bychom aspoň nějakou šanci něco najít,“ líčil Karalo.
