O svém pohnutém osudu žena vyprávěla na cyklu besed Stroj času ve Šternberku. Nastínila například, jak se Hitlerův vpád a německá okupace republiky rodiny s německým původem dotkly stejně jako ostatních obyvatel země a rozhodně to nevítali s nadšením.
"Rodiče to celé vnímali velice negativně. V roce 1942 jsem pak chodila do první třídy a stejně jako spolužáci jsem musela nastoupit do Hitlerjugend. Byla jsem tam jednou. Když jsem se vrátila domů špinavá, maminka mě tam už víckrát nepustila. Co tam dělali, nevím," vyprávěla Ingeborg Cäsarová.
Rozhodnutí neposílat dítě každý víkend do Hitlerjugend se však za války neobešlo bez následků.
"V pondělí se pan učitel vždy zeptal, kdo byl. Já jediná jsem nikdy nezvedla ruku a pak jsem kvůli tomu musela stát hodinu v lavici. Každý týden," vzpomíná na svá školní léta.
Rodina skončila kvůli svému původu na dlouhé roky v lágru
Na konci války ale celou rodinu kvůli německému původu odvezli do internačního tábora ve Svatobořicích.
"V táboře nás bylo 1 050 a já jsem byla jediné dítě. Lidé tam trpěli hladem a byli nemocní. Byli jsme všichni tak podvyživení, že jsme já i maminka dostaly tuberu," popisuje. Ani tady to navíc ve škole neměla lehké.
"Děti mě pronásledovaly každý den až k táboru, házely po mně aktovkami, shnilou řepou a vším, co měly po ruce. Já totiž neměla ani pořádné šaty. Ale mamince jsem to nikdy neřekla," svěřuje se s tím, že dětem záviděla jejich dobré svačiny.
"Měli jsme hlad, tak jsem sbírala jídlo, které děti vyhodily do koše, a nosila je do tábora," nastínila. Zastání proti šikaně navíc Ingeborg nenašla ani u učitelky.
"Když jsem za ní šla pro pomoc, řekla mi, že jsem tomu vinna. Nechápala jsem to, jak jsem za to mohla?" vzpomíná na bezpráví.
Nebylo dne, aby v táboře někdo neumřel
Přesto na vyučování nemá jen špatné vzpomínky, přímo v táboře ji učila i jedna z žen, která se jí vryla do paměti.
"Friederike Rudolphová s námi byla na baráku, všimla si mě a řekla mi, že by mne chtěla učit. Kreslila mi pohádky. Byly krásné, ilustrovala třeba Sněhurku nebo Popelku. Bohužel potom zemřela na těžký zápal plic," popsala s tím, že tábor z velké části tvořili nemocní lidé.
"Nikdy jsem neviděla nic horšího než tam, to byla škola života. Nebylo dne, aby někdo neumřel, do týdne byly klidně i dva pohřby. Ve vozíku, který jsme tam měli, se vozil chléb, i mrtvoly," vypráví o těžkých podmínkách.
"Lidé umírali hlady. Dostali průjem a za tři dny byli pryč," dodává. O tom, že by se z internačního tábora mohli ještě někdy dostat, podle ní nepřemýšleli.
"Nikdo nevěděl, jak to skončí. Neměli jsme naději, ale nebyli jsme zoufalí. Říkali nám, že náš domov je tam nahoře, na hřbitově," vypráví Ingeborg Cäsarová. Našli se však přece jen i lidé, kteří internovaným Němcům chtěli pomoci.
"Ve vesnici byl rychtář, který, když mě viděl, jak jdu po cestě, tak mě svezl. Nebo nás pozval k sobě na vinohrad a dal nám tolik hroznů, kolik jsme jen unesli. To bylo opravdu krásné," vzpomíná na dobu, o které až do revoluce v roce 1989 nesměla mluvit. "Všechno se dá snášet, ale válka, to je to nejhorší," uzavírá.
