Zateplené a natřené fasády, skoro nová plastová okna, vchodové dveře a upravené balkony. Navenek vypadá sídliště ve Městě Libavá na Olomoucku jako místo, odkud teprve nedávno odešli řemeslníci. Až pak si všimnete, že v oknech chybí záclony a žaluzie, že je léta nikdo nemyl.
„V obci skoro není nemovitost, která by nepotřebovala investice. V jedněch bytech je zastaralá elektroinstalace, v druhých jsou zase prohnilá umakartová jádra. Hrozí, že když se člověk opře o stěnu, tak na něj spadne,“ vysvětluje Štěpánka Tichá, žena, která ještě loni seděla na přepážce místní pošty. Dnes je tady starostkou.
Sídliště ve Městě Libavá |
Město Libavá je jednou z pěti obcí, které přežily sedmdesátileté působení armád ve zdejším vojenském prostoru. Od ledna, po takzvané optimalizaci, je ministerstvo obrany z újezdu vyčlenilo a místní lidé si zvykají na svobodu a samostatnost.
Je sychravý podzimní den, zima zalézá pod nehty, ale Štěpánka Tichá není žádná dáma z cukru. V nedopnutém kabátku a červených lodičkách si to namíří mezi paneláky. Sídliště Domašovská vyrostlo v sedmdesátých letech přímo naproti dnešnímu obecnímu úřadu, jednomu z mála historických domů, které ve Městě Libavá zbyly po odsunutých Němcích.
„V tomhle vchodě je neobydlený jeden byt v horním patře, protože do něj zateklo přes střechu. Vedlejší dům jsme pronajali dělníkům, kteří tady staví vodovod. Třetí bytovka je obydlená celá, ale hned vedle je dům, kam nemůžeme nikoho nastěhovat. Všechny byty jsou prázdné,“ říká Tichá, když odemyká vchod.
V bytech jsou problémy s topením, jinde s plísněmi
Panelák i zevnitř vypadá jako stovky jiných čtyřpatrových bytovek po celém Česku.
„Je tu problém s teplovodem, topení se musela neustále odvzdušňovat, aby vůbec topila. Taky teplá voda tu skoro netekla,“ popisuje starostka ještě na chodbě.
Uvnitř prostorného čtyřpokojového bytu je na první pohled všechno v pořádku. Pak ale začnou na povrch vyplouvat detaily. Například ošklivé mapy kolem oken. Nových plastových oken, kterými do bytu zateklo.
„Tohle je náběh na plíseň. Kdybychom tu nevětrali a netemperovali, jak by to tu asi vypadalo za rok, za dva?“ ukazuje Vojtěch Smékal, čtyřiatřicetiletý zastupitel, který ve volném čase dělá ve Městě Libavá správce bytů. Obec si v lednu převzala od armády všechny domky a většinu bytů nejen tady, ale také v sousedních Heroltovicích, které jsou teď místní částí samostatné vesnice.
„V Heroltovicích jsme řešili největší problémy. Tam se v bytech objevily plísně až do výšky dvou metrů. Museli jsme udělat drenáže, vyčistit svody, odvětvit stromy, které se opíraly o domy. S kolegy běháme a snažíme se napravit, co se dá. Když někdo řádně platí nájem, tak má přece právo bydlet slušně. Vždyť většina z nás tady se zná,“ podotýká Smékal.
Byt mohl dostat jen zaměstnanec armády nebo lesák
Pak otevře okno v místnosti, která byla nejspíš obývákem. „Plíseň už je i uvnitř oken. Bývalí správci tvrdí, že příčinou je špatné větrání. Ale z padesáti lidí padesát špatně nevětrá. A tady je většina oken chycená,“ zlobí se správce.
Tichá se mezitím zastaví před nejmenším pokojem s dost zajímavým zákoutím - ze země tu trčí potrubí.
„Tady bývalo umyvadlo. Když jsme se s manželem na Libavou přistěhovali, taky jsme takový byt dostali. Umyvadlo prý sloužilo pucflekovi, vojínovi, který pomáhal sovětskému důstojníkovi a který měl k dispozici malý pokoj. Většina lidí, kteří se nastěhovali po Rusech, umyvadlo demontovala a dala si sem třeba šatní skříň,“ vypráví.
Až do konce loňského roku mohl na Libavé dostat byt jen voják, vojenský lesák nebo zemědělec. Tedy profesionální a civilní zaměstnanci armády nebo pracovníci Vojenských lesů a statků. Od chvíle, kdy je obec samostatná, se jí podařilo pronajmout už 35 dalších bytů.
Podle Štěpánky Tiché láká nové nájemníky cena - za metr čtvereční se tady platí 24 korun měsíčně - a taky výhody, které s sebou nese trvalé bydliště na hranici vojenského újezdu. Zdejší obyvatelé mají možnost projíždět vojenským prostorem, což značně zkrátí cestu například do Olomouce.
„Když musíte okolo, trvá cesta asi tři čtvrtě hodiny. Prostorem dojedete k Olomouci za dvacet minut,“ počítá Tichá.
Z dvaceti čtyř vesnic zůstalo jen pět
Město Libavá žilo běžným vesnickým životem naposledy před druhou světovou válkou. Obec byla vždycky spádově přirozeným centrem celého regionu. Sídlilo tu několik podniků, významných vývozců hedvábných stuh, byla tu také družstevní mlékárna, sladovna a pazderna spolku pro pěstování lnu.
Také tu byl okresní soud, věznice, četnická stanice, pošta nebo pozemkový a berní úřad. Občanům sloužil lékař, zvěrolékař, zubař či lékárna a svoje kanceláře tu měli notář nebo právník. Podle kronikáře Jindřicha Machaly město dokonce provozovalo kino a patřilo mu také pěkné koupaliště s lázněmi.
Odsunem původních německých obyvatel se život města zastavil. Osudovou ránu celému Libavsku zasadilo rozhodnutí vlády ze 17. září 1946 o zřízení Vojenského výcvikového tábora Moravský Beroun. Z původních 24 vesnic zůstalo ve vojenském prostoru jen pět sídel. Z těch jsou dnes tři nové obce - kromě Města Libavá ještě Kozlov a Luboměř pod Strážnou.
Tvář všech se za desítky pod vládou vojáků značně změnila. Drtivá většina provozoven, průmyslových objektů a rodinných domků zmizela a na jejich místě vyrostla panelová sídliště. Ve Městě Libavá bylo před válkou pět hotelů, hospod, devět obchodů s potravinami a pět pekařství. Dnes tu přežívá jeden obchod a jedna hospoda. Z kdysi honosného náměstí zbylo jen pět domů.
Sejdou-li se tři ruští vojáci, začnou něco stavět
Největší změny zažila obec po osmašedesátém roce, kdy vojenský prostor obsadila sovětská armáda.
„Říkalo se, že pokud se sejdou dva ruští vojáci, rozdělají oheň. Sejdou-li se tři, začnou něco stavět. Na Libavé to platilo beze zbytku,“ poznamenává Machala.
Sovětští vojáci se na Libavou nestěhovali sami, ale i s manželkami a dětmi. Původní domky nestačily, bylo potřeba postavit pro ně panelové domy. I tak žily v jednotlivých bytech dvě až tři rodiny. Podle toho byty také vypadaly - po odsunu Rusů na začátku devadesátých let se místní nestačili divit.
„Byty byly v zoufalém stavu. Na stěnách byly tapety a latexové nátěry v křiklavých barvách a hlavně všude byli švábi. Byty se musely deratizovat,“ vzpomíná kronikář, který v té době pracoval jako bytový správce u Vojenských lesů a statků.
Přednosta újezdu: Jak s tím kdo zachází, tak to vypadá
Bytovky, které spravovala armáda, se poslední rekonstrukce dočkaly před deseti lety. Tehdy domy dostaly nové fasády, okna i balkony. To, že okna neplní svou funkci, přednosta vojenského újezdu Josef Dřímal odmítá.
„Problém je v lidech, ne v oknech. Jak s tím kdo zachází, tak podle toho to vypadá,“ míní Dřímal. Upozorňuje také, že před vyčleněním z vojenského prostoru fungoval ve Městě Libavá takzvaný občanský aktiv a optimalizační komise, jejímiž členy byli místní starousedlíci. Ti mohli armádu donutit k opravám.
„Všechny nemovitosti, které jsme obci předávali, jsme společně prošli a vše, co bylo potřeba opravit, jsme opravili,“ vysvětluje Dřímal. Starostka Štěpánka Tichá ani správce Vojtěch Smékal členy optimalizační komise nebyli.
Obec teď řeší, co s nabytými nemovitostmi dál. Zatím se rozhodla, že prodá rodinné domy, kterých je ve Městě Libavá asi osmdesát. Všechny bytovky, v nichž je 255 bytů, si zatím nechá.
„Uvidíme, jak to s nimi půjde dál,“ říká Tichá. V poslední době to nemá jednoduché, někteří nájemníci na ni podávají trestní oznámení, vyčítají jí, že byty za obec převzala ve špatném stavu. Najde se ale také řada takových, kteří v bytovkách bydlí rádi.
„Přestěhovala jsem se z Heroltovic. Za dvoupokojový byt platím tři tisíce korun měsíčně. Jsem moc spokojená,“ potvrzuje Anna Honková, starší žena, která právě vyrazila k místní škole pro svou vnučku. Ani bytovka, v níž paní Honková žije, není plně obsazená. Z deseti bytů jsou volné ještě čtyři.
