Když se v létě roku 1989 sjela skupinka aktivistů z celé Moravy z tehdy zakázaného Nezávislého mírového sdružení na utajenou schůzku na chatu Milana Hořínka na kraji Šternberka, pán domu je vítal se svým pověstným humorem.
„Velmi mě potěšilo, že mě oslovili mladí lidé, a tím pádem se mnou ještě počítají. Tak jsem navrhl, že se můžeme sejít tady u nás na chatě,“ vysvětloval pobaveně Hořínek.
Na lehkou váhu své angažmá mezi mladými disidenty však rozhodně nebral. Sdružení pomáhal vydávat a distribuovat samizdatový bulletin a sepsat několik protestních peticí. Padl také nápad uspořádat nezávislou demonstraci v den výročí výbuchu atomové bomby v Hirošimě.
„To je ono, proti mírové demonstraci komunisté nemohou nic mít,“ okamžitě se chytl Hořínek. Ze shromáždění pochopitelně nic nebylo, všechny vstupy na olomoucké Horní náměstí v den D obsadila StB a veřejná bezpečnost a každého podezřelého zatkla. Zpráva o rozehnané demonstraci večer aspoň proběhla na Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky.
„Vzpomínám si především na příjemnou atmosféru, která na těch setkáních panovala. Seděli jsme na podlaze, pili čaj a mluvili o tom, co by bylo možné dělat. Charismatický Milan Hořínek, který kouřil dýmku a na rozdíl od nás byl v otcovském věku, vyprávěl, jak byl třeba na večírku po propuštění Václava Havla z vězení,“ popisuje Jiří Doležel z Olomouce, který dnes v rámci projektu Stopy paměti mapuje osudy lidí postižených nacistickou a komunistickou totalitou.
Podepsal Chartu 77 a represe zesílily
Milan Hořínek se narodil 6. června 1937 v Olomouci. Po vysoké škole působil jako středoškolský profesor na gymnáziu ve Šternberku. Protože nesouhlasil s okupací Československa, byl vyhozen ze zaměstnání a živil se jako dělník na pile, noční hlídač a železniční zaměstnanec. Životní strasti překonával, jak jinak, svým humorem.
Milan Hořínek- disident, signatář Charty 77, politik, pedagog a první polistopadový primátor Olomouce |
„Byl noční hlídač někde ve skladu v Černovíře, a když jsme ho občas navštívili, vždycky nám říkal, že v noci hlídat nemusí, protože za totality všichni kradou ve dne. Takže v noci si mohl číst nebo spát,“ vybavuje si Hořínkův nezlomný optimismus jeho celoživotní přítel František Mezihorák.
V lednu roku 1977 Hořínek podepsal Chartu 77 a represe ještě zesílily. „Chartisté mimo Prahu to měli obtížnější hlavně kvůli tomu, že byli víc izolovaní. Dopady StB tady byly masivní, a kontakty mezi přáteli proto byly velmi důležité,“ popsal tehdejší situaci poslední předrevoluční mluvčí Charty 77 Tomáš Hradílek z Lipníka nad Bečvou.
Navzdory represím se však režim pomalu hroutil. V listopadu 1989 se Milan Hořínek stal v rámci Olomouce nejvýznamnějším představitelem a mluvčím Občanského fóra a bylo zcela přirozené, že byl následně zvolen prvním polistopadovým primátorem města. Na radnici mu v té době dělala vedoucí kanceláře rovněž chartistka Květa Princová.
„Byl to moudrý člověk, výborný kamarád a nejlepší šéf, jakého jsem kdy měla. Nikdy už jsem se tolik nenasmála, jako s ním. Úžasné na něm bylo, že měl dar rozlišit důležité od nepodstatného. Nedůležitými věcmi se nezabýval a nezdržovalo ho to proto v práci,“ vzpomíná Květa Princová.
„Byl to člověk bohatého ducha, vnitřně mi připomínal Wericha“
Z porevoluční doby si vybavuje i historku, kdy se v novinách objevily na Hořínka nějaké pomluvy. Rychle za svým šéfem běžela, že by to měl okamžitě dementovat.
„Mávl nad tím rukou a řekl mi, že není nic staršího než včerejší noviny,“ prozradila žena, která před třemi týdny se svým manželem Milana Hořínka navštívila v nemocnici.
„Bylo vidět, že má velké bolesti, ale trpěl i tím, že už nemůže, jak byl zvyklý, stále okolo sebe rozdávat radost,“ řekla Princová.
Mezi přátele Milana Hořínka patřil i tajemník olomouckého magistrátu Jan Večeř, který na radnici zažil všechny polistopadové primátory.
„Každá doba má to své. Milan Hořínek byl primátorem s obrovským životním nadhledem. Bohužel, respektive v tomto případě bohudík, měl zkušenosti s prací v dělnických profesích, díky čemuž mohl nahlížet na rozhodování očima mnoha sociálních vrstev,“ řekl Večeř.
S Hořínkem se seznámil za revoluce. „Byl to člověk bohatého ducha, vnitřně mi připomínal Jana Wericha. A byl to můj učitel. Říkal mi, že mám míň mluvit a víc myslet, s čímž jsem v mládí míval problém. A byl to také vášnivý turista, což se moc neví,“ dodal tajemník.
V roce 1994 Hořínek zamířil z politiky do akademické sféry
Z politiky Milan Hořínek odešel v roce 1994 a poté působil na katedře společenských věd Pedagogické fakulty Univerzity Palackého. Od roku 2001 byl prezidentem charitativní organizace Lions Club Olomouc.
A ani po odchodu do penze nezahálel. Věnoval se tvorbě olomucensií a například s Františkem Mezihorákem vydal v roce 2004 publikaci Padesát německých Olomoučanů, která připomíná pozapomenuté osobnosti významných olomouckých Němců. V roce 2008 obdržel Cenu města Olomouce za boj proti totalitě.
„Milan Hořínek byl renesanční člověk s velmi osobitým humorem, kterým dokázal čelit všem nepřízním osudu,“ charakterizuje ho bývalý děkan Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci František Mezihorák. S Hořínkem se seznámil již na studiích a přátelství vydrželo až dodnes.
Olomouc je ženského rodu, je to milenecký vztah, říkal Hořínek
Za totality Hořínek, Mezihorák, bývalý děkan Josef Jařab a profesor Jiří Černý tvořili recesistickou skupinku, která čtveřici pomáhala přežít.
„Každoročně jsme třeba vyráběli novoročenky, které měly ohlas i u StB. Na poslední novoročenku jsme dali nápis Příští rok do toho praštíme a ono se to pak opravdu vyplnilo. V to jsme samozřejmě vůbec nedoufali. Právě humorem, vzájemnými kontakty a podporou jsme dokázali vzdorovat útlaku,“ popisuje Mezihorák.
Milan Hořínek se pětadvacátého výročí návratu svobody nedočkal. Kromě nejbližších a přátel na něho budou vzpomínat i stovky studentů, mezi kterými byl velmi oblíben, protože své přednášky dokázal náležitě okořenit historkami z praktické politiky. A miloval Olomouc.
„Mám k tomuto městu krásný vztah. Olomouc je ženského rodu, takže je to vlastně milenecký vztah. Přál bych si, aby Olomouc byla městem šťastných lidí. Představuji si to tak: Když umře občan Olomouce, tak samozřejmě přijde do nebe - to je jasné. U brány ho uvítá svatý Petr a zeptá se: Odkudpak přicházíte? A on řekne: Z Olomouce. A svatý Petr odvětí: No, tak to se vám u nás moc líbit nebude... Nebe není Olomouc,“ svěřil se Milan Hořínek v jednom z rozhovorů pro Radniční listy.
