Před rokem 1989 by malíř Otakar Vystrčil spojil Olomouc s technikou šerosvitu, dnes je to podle něj živá barva impresionismu. (ilustrační snímek)

Před rokem 1989 by malíř Otakar Vystrčil spojil Olomouc s technikou šerosvitu, dnes je to podle něj živá barva impresionismu. (ilustrační snímek) | foto: Luděk Peřina, MAFRA

Samet Olomouci přinesl živý impresionismus místo šedi a rezignace

  • 0
Jaká byla Olomouc za socialismu a co jí přinesla sametová revoluce? Neobyčejný obraz proměny města a jeho obyvatel složili k pětadvacetiletému výročí revoluce dohromady malíř, historik, psycholog a architekt.

Pětaosmdesátiletý historik a někdejší děkan olomoucké filozofické fakulty Josef Bieberle vidí oproti minulému režimu výrazné zlepšení ve vztahu mezi vedením města a místní Univerzitou Palackého.

„Ovšem především za normalizace byla univerzita olomouckými úřady vnímána jako podezřelý zdroj ideologických potíží. Minulý režim se ji tak snažil ve městě upozadit, bral ji jako nutné zlo. A to navzdory tomu, že po roce 1945 všechny strany, včetně KSČ, jako jeden muž po obnově univerzity volaly,“ vybavuje si historik, jenž musel sám po roce 1968 z univerzity kvůli svým názorům a personálním normalizačním čistkám odejít.

Olomouc tak podle něj za socialismu bourala koncept univerzitního města, na němž v dnešní době staví svoji propagaci. „Dnes je univerzita správně brána i jako významná instituce, jež u svých studentů vytváří pozitivní vztah k našemu městu. A ten přetrvá i poté, kdy tito lidé zamíří do všech koutů republiky a světa,“ vyzdvihuje Bieberle.

I za minulého režimu však podle něj mohly vznikat velké věci. Vše ale bylo mnohem obtížnější. „Například už před rokem 1989 se ve skupině kolem profesora Pavla Zatloukala rodily základy současného Muzea umění. To přitom nyní již dalece přesahuje rámec naší země,“ zdůrazňuje Bieberle.

Jiný úhel pohledu na socialistickou Olomouc nabízí devětasedmdesátiletý malíř Otakar Vystrčil. Silně tehdy coby výtvarník vnímal její jednolitou vše utlumující šeď. „Domy byly neupravené, fasády poškozené,“ líčí.

Neživý vzhled města odpovídal dle jeho slov i tomu, že Olomouc byla svého času pouhým okresním okrajovým městem.

Přesto ale dokázal v jeho uličkách najít místa vhodná k zachycení na plátně. Šlo to ovšem hůř než dnes. „Při své omšelosti byla tato zákoutí stále - či snad právě proto - výtvarně zajímavá. Celkově historická Olomouc nemůže své kouzlo ztratit. Může se ovšem silně zanedbat, což se právě za minulého režimu stalo,“ popisuje Vystrčil.

Dnešní Olomouc je plná barev

Olomouc je dodnes jedním z motivů jeho stále vznikajících děl. Všímá si především její dnešní barevnosti. A to jak na fasádách, tak v jeho osobním pocitu z oživeného rozkvétajícího města.

„Před rokem 1989 bych Olomouc spojil s technikou šerosvitu, byla vhodná pro kresbu a grafiku. Teď samozřejmě také, ale současnou jednoznačnou dominantou města je živá barva impresionismu,“ srovnává malíř.

Barevnosti Olomouce si ve svých dvaašedesáti letech všímá také psycholog Lubomír Smékal. Před rokem 1989 dle Smékala lidé rezignovali na možnost ovlivnit svůj osud a věci kolem sebe.

„Existence jedné strany a tehdejší mocenské struktury z lidí do jisté míry snímala odpovědnost za své prostředí - jak vztahové, tak materiální. Byl budován pocit, že obyčejný člověk nic nezmůže. Souvisí s tím i malá morální odpovědnost lidí vůči druhým i vůči sobě.“

Doplňuje, že dopady tohoto stavu se projevily až později. Konkrétně v době, kdy již vnější kontrola režimu byla narušena a lidé se museli začít spoléhat pouze na svoji zodpovědnost a vnitřní sebekontrolu.

„Ta ovšem nebyla pěstována. Navíc bylo zásadně narušeno vědomí historického významu Olomouce a vědomí historické kontinuity,“ dodává Smékal k dopadům socialismu na město.

Obecně jako pozitivum minulého režimu vnímá jakési „lidové spiklenectví“. „Existence společného nepřítele lidi dosti spojovala. Jejich vědomí, že nemá příliš smysl se o něco snažit a něco budovat, dávalo i více času a prostoru pro častější osobní setkávání se,“ míní Smékal.

Respekt versus anarchie

Zásah minulého režimu do podoby města si při svém profesním pohledu uvědomuje i místní padesátiletý architekt Miroslav Pospíšil. „Olomouc ovlivňují Olomoučané. Minulý režim dlouhodobě ovlivnil myšlení lidí. Souvisí to bohužel i s architekturou,“ upřesňuje.

Jako pozitivum předlistopadové éry vidí důslednější urbanistické plánování. „Otázkou samozřejmě zůstává kvalita tehdejších urbanistických konceptů. Dalším pozitivem byl respekt – vedený sice někdy spíše strachem – stavebníků k pravidlům daným stavebním úřadem. Po roce 1989 však zavládla zejména v individuální výstavbě anarchie, která trvá dodnes,“ povzdechl si architekt.

Od listopadu 1989 však vidí také příznivé změny. „Horní náměstí se konečně stalo obývacím pokojem města, což přispívá k pocitu pospolitosti mezi lidmi. Centrum je dnes důstojným prostorem, jenž podtrhuje jedinečnost Olomouce,“ uzavírá Pospíšil.