Jan Skřivánek se v Prostějově narodil v roce 1773, toufarským mistrem se stal v roce 1802, kdy vstoupil do cechu. Byl takzvaným předměšťanem, protože bydlel na Wassergasse, dnešní Vodní ulici.
Bylo to mimo městské hradby v domě, který zdědil po svém otci. Později působil na opačném konci města, kde si v roce 1818 nechal postavit pec.
Jeden z mnoha životních příběhů prostějovské historie se nyní opět rozvinul díky nálezům zdejších archeologů, kteří v souvislosti s výstavbou polyfunkčního domu ve Vodní ulici zkoumali poněkud zpustlé parcely na takzvaném Brněnském předměstí.
„Archeologie je zvyklá na to, že když něco vykopeme, tak je to v drtivé většině anonymní. V tomto případě jsme se objevům začali věnovat podrobněji a rozklíčovali jsme jméno konkrétního hrnčíře. Tato archeologie s příběhem je výjimečná záležitost,“ vysvětlil Pavel Fojtík z prostějovské pobočky Ústavu archeologické památkové péče Brno.
V zemi byly střepy novověké majolikové keramiky, neglazované fragmenty a produkty toufarského řemesla. Šlo například o krédl, což byla hvězdicovitá keramická pomůcka, která sloužila k oddělování nádob při vypalování.
Hrnčířova dílna z přelomu 18. a 19. století se našla v roce 1996
V publikaci Moravská lidová keramika, která odkazuje na cechovní knihy hrnčířského cechu v Prostějově z let 1796 až 1836, pak archeologové našli jména, životopisná data, údaje o majetkových poměrech a o umístění dílen prostějovských příslušníků toufarského řemesla. Tyto údaje porovnali s dochovanými skicami města Prostějova z roku 1833.
„Došli jsme tak k nečekanému zjištění. V dotčeném prostoru, přesněji na Brněnském předměstí v domě číslo 44, se dne 17. května 1773 narodil Jan Skřivánek, který byl v roce 1799 vzpomínaný jako předměšťan a majitel otcovského domku. V zápisu o jeho úmrtí je uváděný jako toufarský mistr přijatý do cechu dne 24. října 1802,“ sdělil archeolog Fojtík.
Objev a příběh z 19. století |
Další pátrání pak archeology přivedlo na Olomoucké předměstí, kde si mistr Skřivánek, jak ukazuje dochovaný plánek, nechal v jednom domku v roce 1818 postavit toufarskou pec. Při pokládce telekomunikačních kabelů v roce 1996 se zde opravdu našla hrnčířská dílna z přelomu 18. a 19. století.
„Ve vyzvednuté keramice můžeme pozorovat i nápadnou podobnost některých technologických detailů s materiálem pocházejícím právě z ulice Vodní. Na základě našich nálezů a historických záznamů jsme dokázali ke konkrétní archeologické situaci přiřadit konkrétního člověka a jeho příběh,“ popsal Fojtík.
Toufarští mistři měli tajné recepty na hlínu či barvy
Toufarských mistrů bylo v Prostějově na přelomu 18. a 19. století podle cechovních knih asi osm, což na tehdejší dobu znamenalo velkou konkurenci. Hrnčíři měli své tajné recepty pro skladbu a rozdělávání hlíny, pro barvy nebo polevy ke glazurám. Připomínalo to malou alchymii. Čím byly barvy výraznější, veselejší a zajímavější, tím totiž měly větší šanci na trhu.
V prostějovské Vodní ulici se archeologům podařilo najít například stopy modrého a manganově červeného pigmentu a zároveň zlomky kameninových mís se zbytky barvy pro bílou cíničito-olovnatou polevu.
„Chemická analýza je umí rozdělit na prvočinitele, a chemici tak dnes dokážou sestavit v podstatě celou původní recepturu,“ dodal Fojtík. V důsledku by se tak dala například v muzejních sbírkách mezi tisíci exponáty najít práce konkrétního hrnčíře.
