Snímek zachycují prostějovský hřbitov v době těsně před jeho likvidací v první...

Snímek zachycují prostějovský hřbitov v době těsně před jeho likvidací v první polovině 40. let. | foto: Státní okresní archiv Prostějov

Po židovské historii Prostějov šlapal před válkou i po ní, ukazují archivy

  • 69
Problémy, které přináší snaha o rehabilitaci starého židovského hřbitova poblíž centra Prostějova, nejsou ničím novým. Už před válkou chtělo město pozemky využít k jiným účelům a po porážce nacistů odmítalo arizovaný majetek židovské obci vrátit. Ukazují to nově objevené historické dokumenty.

Starý židovský hřbitov poblíž centra Prostějova v místech, kde dnes stojí základní škola a reálné gymnázium, už ve 30. letech minulého století chtělo město Prostějov koupit a zřídit zde veřejnou budovu a sad. Jednání začala v roce 1938, ale prostějovská židovská obec byla z náboženských důvodů ochotna prodat pouze nemovitosti, které nebyly přímou součástí hřbitova.

Hned v srpnu roku 1939 proto tehdejší starosta Prostějova Jan Sedláček napsal na protektorátní ministerstvo vnitra, aby byl hřbitov vyvlastněn. Tento krok však Prostějovu nevyšel. Hřbitov byl později arizován a stal se říšským majetkem.

Na přelomu června a července roku 1942 byli téměř všichni židovští obyvatelé Prostějova odvlečeni do Terezína. Od vystěhovaleckého fondu, jenž vlastnil konfiskovaný židovský majetek v protektorátu, koupil hřbitov v té době německý starosta Maxmilián Girth za 100 tisíc korun.

V letech 1943 a 1944 město rozprodalo a rozdalo náhrobky kamenickým firmám, stavebnímu dvoru a obyvatelům. Kameny skončily například v základech domů. V Drozdovicích si z nich lidé dokonce vydláždili dvorek a po náhrobcích dodnes chodí.

Hřbitov marně žádali nazpět už po válce

Těsně po válce Židovská náboženská obec v Prostějově podala v rámci restitucí žalobu na město Prostějov, aby jí hřbitov vrátilo.

„V době nesvobody pod tlakem národní a rasové persekuce byla tohoto majetku bez náhrady okupanty zbavena (židovská obec) a vlastnictví této nemovitosti bylo přeneseno na vystěhovalecký fond. Kupní smlouvou z 20. 7. 1943 nabyla pak odpůrkyně (město Prostějov) vlastnictví k této nemovitosti,“ argumentoval v žalobě tehdejší předseda prostějovské židovské obce Oto Bratter a odvolával se přitom na Benešův dekret číslo 5 z roku 1945 a příslušné restituční zákony.

Město však restituci ukradeného majetku odmítalo. S plochou mělo bez ohledu na židovskou tradici jiné plány a na ministerstvu spravedlnosti v Praze si vymohlo rozhodnutí, že navrácení brání důležitý veřejný zájem.

„Celá vlastní plocha hřbitova bude proměněna v sad přiléhající ke škole,“ stanovilo ve svém rozhodnutí z 28. února 1947 ministerstvo spravedlnosti.

Stanovisko ministerstva bylo pro tehdejší soudy závazné a židovská obec musela na svou snahu získat hřbitov zpět rezignovat. V květnu roku 1948 proto u okresního soudu uzavřela s městem Prostějovem dohodu.

„Navrhovatelka netrvá na restituci in natura a uspokojuje se s obecnou hodnotou stanovenou cenovým oddělením ONV v Prostějově s tím, že odstoupeného pozemku bude MNV v Prostějově použito toliko k účelu určenému výnosem ministra spravedlnosti pro asanaci příslušné městské čtvrti proměnou ve veřejný sad,“ stojí v dohodě. Částka 100 tisíc korun byla stejná jako v roce 1942.

Cílem snažení je zajistit nedotknutelnost hrobů

Veřejný sad by pro židovskou komunitu alespoň částečně garantoval nedotknutelnost hrobů, která vyplývá z židovské tradice. Město Prostějov však dohodu uzavřenou před soudem nesplnilo.

Na ploše hřbitova místo sadu vzniklo například sportoviště, stanoviště kolotočů, úřady nechaly pozemky prokopat sítěmi a dnes je zde kromě parčíku, kde lidé venčí psy, také parkoviště.

Židovská obec požadovala v restituci také odškodnění za rozprodané stovky kamenných náhrobků, za něž město Prostějov utržilo za války kolem 110 tisíc korun.

Místní národní výbor v Prostějově tento nárok v květnu roku 1948, tři měsíce po komunistickém puči, neuznal. Soudní spory pak předseda židovské obce Oto Bratter vedl až do 50. let.

Proti rehabilitaci vznikla ve městě petice

O rehabilitaci hřbitova dnes usiluje Federace židovských obcí a dobročinná nadace WMSBG Kolel Damesek Eliezer, která zahájila rovněž pátrání po rozprodaných náhrobcích. Kameny nebo jejich úlomky už objevila v Seloutkách, Žešově, Sněhoticích, Ondraticích nebo přímo v Prostějově.

Proti rehabilitaci je prostějovská radnice, která trvá na tom, aby park byl průchozí, a zároveň vznikla petice, kterou podepsalo přes tři tisíce lidí, a v Prostějově se objevily i otevřeně antisemitské reakce.

Celá věc získala také mezinárodní rozměr. Nad postojem města Prostějova se v pravidelné zprávě o stavu lidských práv ve světě pozastavila americká diplomacie. V kapitole o antisemitismu zmínila odpor představitelů města k rehabilitaci hřbitova.

Do věci před časem musel vstoupit šéfporadce premiéra Sobotky Vladimír Špidla jako mediátor. Nedotknutelnost hřbitovů je nedílnou součástí židovské tradice a židovského myšlení.

„Prostějovská židovská náboženská komunita odmítala prodat svůj hřbitov městu se stejnými náboženskými argumenty před okupací a za okupace a se stejnými argumenty po válce požadovala jeho navrácení. Na základě stejných argumentů dnes usilujeme o rehabilitaci hřbitova,“ vysvětluje zástupce nadace WMSBG Kolel Damesek Eliezer Tomáš Jelínek.

Židovští obyvatelé pomohli k rozkvětu Prostějova

V Prostějově bylo druhé největší židovské ghetto na Moravě a na hřbitově je pochováno na dva tisíce židovských obyvatel města. Na hřbitově leží například příbuzní světoznámého filozofa a prostějovského rodáka Edmunda Husserla.

Rehabilitaci podporuje například historik a bývalý kancléř olomouckého arcibiskupa Karel Kavička z Prostějova.

„Uvědomme si, že Židé byli našimi spoluobčany několik století a zasloužili se také o rozvoj města, jeho řemesel, textilního průmyslu a obchodu. Město se může pyšnit několika světově uznávanými osobnostmi prostějovské židovské obce. Během holocaustu nacisté vyvraždili celou komunitu prostějovských Židů – až na několik jedinců, kteří se po válce vrátili. Nezaslouží si tito naši bývalí spoluobčané alespoň trochu naší úcty?“ ptá se Kavička.