Vlastimil Petržela se vrátil do rodného kraje a potkal staré známé. Třeba...

Vlastimil Petržela se vrátil do rodného kraje a potkal staré známé. Třeba Miroslava Takáče (zády). | foto: Miloslav Jančík, MF DNES

Svůj panelák jsem nenašel, přiznal Petržela při návratu do Prostějova

  • 17
Okolo hřiště za prostějovským místním nádražím se mačká přes tři a půl tisíce lidí, přitáhla je zvědavost vidět Baník Ostrava. Obě jedenáctky už nervózně podupávají před úvodním hvizdem, když za mnou přes trávník letí domácí trenér Miroslav Takáč. „Prosím tě, udělej mi fotku s Vlastou Petrželou,“ vzápětí už si oba fotbaloví bardi podali ruku a padli do náruče.

Setkání starých známých a pro trenéra Baníku i návrat do míst, odkud pochází. „Ještě jsou tu kluci, které jsem trénoval, spousta sympatických lidí, ale pro nás jsou směrodatné body a ty jsme odvezli,“ líčil spokojeně Vlastimil Petržela po výhře 2:0.

Narodil se v roce 1953 v Prostějově, kořeny má ale v Kralicích na Hané, malebné vesnici sotva dva kilometry vzdálené. „S fotbalem jsem tam začínal v roce 1960, když mi bylo sedm. To si pamatuju přesně, protože ten rok vystartoval Gagarin do vesmíru. A já vystartoval do fotbalu. Tehdy jsem si vysnil první ligu a reprezentaci na mistrovství světa. A obojí se mi splnilo,“ vzpomínal před lety v rozhovoru pro klubový web Sigmy.

„Byl jsem malej, tak mě dali na levé křídlo. Tam dávali vždycky ty největší blbce. Nevím, jak se to stalo, ale my prohráli třeba 1:17 a ten jediný gól jsem dal já, protože mě nikdo nehlídal. Ale postupně jsem vyrostl a ve čtrnácti už jsem hrál nejen za dorost, ale i za muže,“ prozradil.

Šikovného mladíka, který se neztratil ani mezi muži, si rychle všimli v nedalekém Prostějově. „Myslím, že to byl trenér Kolda. Ligový dorost cestoval k utkáním na delší vzdálenosti a hrál úplně jiný fotbal. Brzy jsem hrával i tři zápasy za víkend,“ vzpomínal na roky v OP Prostějov.

Menší ze dvou prostějovských klubů tehdy sídlil právě na hřišti v ulici Za Místním nádražím, Petržela se tak při zápase Baníku ocitl v místech, odkud před více než čtyřiceti lety vstoupil do mužského fotbalu.

Vlastimil Petržela se vrátil do rodného kraje a potkal staré známé. Třeba...

Někde jsem tu bydlel

„Omlouvám se, ale nepoznávám to tady,“ přiznal Petržela po zápase, ostatně nové tribuny vyrostly teprve před pár lety. „Někde jsem tu bydlel a to hřiště bylo trochu jiné. Myslel jsem si, že to bude tohle hřiště, od kurtů jsem to měl domů asi tři sta metrů. Ale už jsem nenašel ani ten panelák, kde jsem bydlel,“ marně se vracel ve vzpomínkách zpět do roku 1974. Loučil se sezonou, v níž nastřílel pětatřicet gólů a přestoupil do Zbrojovky Brno.

Postupně se propracoval přes béčko až na lavičku prvního mužstva. „A za trenéra Masopusta už jsem byl v základní sestavě. No, ale co se nestalo, přítelkyně otěhotněla a já se za ní vrátil do Prostějova. Přišel tak fotbalový přestup z Brna do Prostějova a školní do Olomouce na Univerzitu Palackého,“ líčil Petržela.

V divizních Železárnách strávil jen jednu sezonu a přetáhla ho druholigová Sigma, kde pod vedením Karla Brücknera a Milana Máčaly odehrál dvě sezony a zvládl dostudovat vysokou školu. „Měl jsem spousty nabídek, ale tchán všechno házel do koše. Až se objevil trenér Máčala, že by mě chtěl. Potom to už nabralo rychlý spád. A v Olomouci jsem pak prožil své nejkrásnější fotbalové období,“ tvrdil.

Jako hráč pak působil v Chebu a ve Slavii Praha, v té době také oblékl reprezentační dres a debutoval proti Kuvajtu na mistrovství světa ve Španělsku v roce 1982. Klukovi z Kralic na Hané se splnil sen. Jako trenér si udělal největší jméno čtyřmi roky v Zenitu Petrohrad, se kterým dvakrát vyhrál ruský pohár a dovedl ho do čtvrtfinále Poháru UEFA. Po vyhazovu v roce 2006 se vrátil na Hanou, zachraňoval Sigmu a pochvaloval si, že může jezdit za mámou.

„Ještě když jsem jezdil Michalovce a tyhle štreky, tak jsem se za mámou každou cestu zastavoval. Pak to s ní šlo z kopce a už to potom bylo špatný. V lednu mi maminka umřela, byl jsem tu na pohřbu, tátu už taky nemám, takže mi to tady vyhořelo. Je to tak, jak to je, s tím nic nenaděláte,“ vypráví smířeně, jak přišel o těsné vazby na rodný kraj.

„Dnes ale musím říct, že jsem hrdej na to, že jsem Prostějovák,“ loučil se Petržela.