Na fotkách z příjezdu na hranické náměstí záříte štěstím. Jste opravdu šťastný?
Jsem, a to tak, že to ani nejde vyjádřit. Mám radost, že jsem to zvládl. Koukal jsem nevěřícně, kolik lidí se na mě přišlo podívat na náměstí. Když mi třásl rukou chlap jako hora a brečel u toho, že jsem mu dal inspiraci, bylo to dojemné.
Jaké to bylo, být konečně zpět?
Když rok jedete v jednom vozidle, cíl máte neustále před sebou a teď najednou nic nikam netlačíte, je to trochu šok. Ale zároveň obrovská úleva pro hlavu. Po příjezdu jsem si doma na zahradě lehl do trávy a tři dny jsem jenom spal.
Uznejte sám, že cesta to byla přece jen trochu bláznivá. Byl jste během posledního roku se štěstím někdy v koncích? Neřekl jste si někde: tak a teď to končí?
To ne, jako se život houpe nahoru a dolů, tak i na téhle cestě to bylo stejné. Nejhorší to bylo v Íránu, kde mi skoro dva měsíce nechtěli moje vozidlo vydat z lodní společnosti a požadovali, ať pošlu dva tisíce eur zálohu na účet někam do Hongkongu...
To jste asi neposlal.
Poslal, protože kdybych to neudělal, tak mi tuktuk nevydají, navíc každý den by mi účtovali 100 dolarů za parkovné v přístavu. Byl jsem zahnaný do kouta, už na mě chtěli volat i policii. Byl to velký stres. Měl jsem ujeto už sedm tisíc kilometrů a dalších šest tisíc bylo přede mnou... Z toho napětí se mi poprvé v životě udělala na těle i kopřivka.
Takže jste riskl všechny peníze?
Ano, jen díky tomu mi tuktuk vrátili. Situace se nakonec vždycky překlopí do pozitivní roviny, ale musíte tomu jít naproti.
Spousta lidí vás od cesty zrazovala. Byli mezi nimi i vaši rodiče?
To ne, oni vědí, že jsem tvrdohlavý a že to nějak půjde. Naopak říkali, že udělají první i poslední, aby mi pomohli. Zrazovali mě spíš lidé, kteří už mají něco nacestováno a vědí například, co obnáší cesta přes Írán.
Pojďme ale na začátek. Když jste odlétal do Bangkoku, měl jste předem domluvené, který tuktuk si tam koupíte?
Neměl, byla to z mé strany trochu drzost. Věděl jsem jen, že se tuktuk pořídit dá. Hned z letiště jsem jel do centra a ptal se taxikářů, jestli si můžu koupit jejich vozidlo.
Kolik jste jich obešel?
Chodil jsem za nimi asi týden. Jednou se mi podařilo najít opravdu krásný kousek, s majitelem jsme se domluvili i na ceně, ale když jsem si pro tuktuk přijel druhý den ráno k němu domů, jeho manželka mě vyhodila – jak si to prý představuju, že je to jejich obživa! Obešel jsem dohromady asi 20 taxikářů, než jsem konečně našel to pravé vozidlo. Další tři týdny trvalo, než jsem ho dal dohromady.
Kolik vás thajský taxík stál?
Přišel mě na 1 500 eur, což je asi 40 tisíc korun.
V jakém byl stavu?
Byl v hrozném stavu. Měl za sebou 35 let provozu a najeto asi milion kilometrů. Ale v tom je to kouzlo. Kdybych si koupil nový, tak občas vyměním svíčku a dojedu domů bez problémů. U toho starého mi až v Bulharsku došlo, že je vlastně kouzelný. Přinesl mi totiž spoustu příběhů a zážitků. Když se porouchal, bylo to na tom správném místě, protože jsem tam pak zažil úžasná dobrodružství. A když to někdy nebylo příjemné, přinesl mi aspoň nové zkušenosti.
Co jste před cestou věděl o motorkách a motorech?
Řidičák na motorku sice mám, ale o motorech jsem nevěděl vůbec nic. Nebyl jsem schopen něco sám opravit. Když jsem píchl kolo, volal jsem kamarádovi, aby mi ho přijel vyměnit. Až den před cestou mi taťka na zahradní sekačce vysvětloval, jak vlastně motor funguje.
Bylo to k něčemu?
Nebylo, nic jsem si nepamatoval. Všechno jsem poznával až cestou. Věděl jsem, že musím dojet domů, tak mi nezbývalo nic jiného, než se to naučit. To mě motivovalo a hnalo dopředu.
Kdy váš tuktuk dostal jméno Žihadlo?
To je dobrá otázka, ale já vlastně nevím. Mám alergii na včelí bodnutí, žihadlo mě může i zabít, tak asi proto (smích).
Já myslela, že název parafrázuje rychlost, kterou může tuktuk jet. To je asi čtyřicítkou?
Na začátku jel i sedmdesátkou, ale pak už to nějak padalo a teď z něj víc než padesátku prostě nevytáhnu.
Co teď s tuktukem bude?
Plno lidí ho chce ode mě koupit. Vydělal bych na tom, ale neudělám to. Je těžké prodat něco, k čemu mám velký vztah. Chtěl bych jej dát na českou SPZ a projet republiku. Spoustě lidí jsem slíbil, že je přijedu navštívit. Bylo by hezké a autentické, kdybych s ním jezdil i na své přednášky.
Které hranice bylo nejtěžší překročit?
Každopádně ty thajské, k tomu, aby se to podařilo, musí mít člověk plno dokumentů. Když jsem tam přijel poprvé, tak mě ze země odmítli pustit. Byl jsem zklamaný a hledal cesty, jak se přes hranice dostat jinak – lodí, letecky, dokonce mi někdo radil, že mám tuktuk rozmontovat a po částech ho do sousední Barmy přenést v krabicích... I nad tím jsem nakonec přemýšlel, poté co jsem bezúspěšně obcházel úřady. Nakonec jsem kontaktoval jednoho právníka, který tvrdil, že to nebude problém. A opravdu to šlo. Od té chvíle jsem věděl, že mě na cestě domů už nic nezastaví.
To jste měl před sebou ještě cestu lodí z Indie do Íránu...
Lodě jsem se bál, nikdy jsem nenakládal kontejner, navíc cesta lodí z Indie do Íránu je pověstná jako snad nejhorší, co může být. Ale věděl jsem, že i to zvládnu.
Jak se měnily reakce řidičů na cestách v Asii a pak, když jste přijel do Evropy?
V Asii jsou na taková vozítka zvyklí, ještě v Íránu jsem moc pozornosti nebudil. To až v Turecku. Pro Indy jsem byl zajímavý spíš já jako běloch, mnozí z nich člověka s bílou pletí totiž nikdy neviděli. Byli tak neodbytní, že jsem se radši začal zahalovat. Tuktuk byl raritou až v Turecku, hlavně v Istanbulu na mě mávali, troubili a zastavovali mě.
Nebyli lidi naštvaní, že zdržujete provoz a způsobujete kolony?
Kolony za mnou byly někdy opravdu dlouhé, ale bylo mi to jedno – prostě jsem jel s tuktukem domů.
Kde byla nejkrásnější krajina a kde nejpříjemnější lidé?
Nádherné bylo koukat z tuktuku na osmitisícovky v Nepálu. Navíc tam za mnou přiletěli kamarádi Pepa s Jardou, kteří si půjčili motorku a přes tuto zemi cestovali se mnou. Byly to asi nejhezčí chvíle. Ale krajina jako taková byla nejkrásnější v Myanmaru, v Barmě. Je to tam jako v Thajsku před 20 lety, než ho objevili turisté. Potkal jsem tam i spoustu hodných lidí, ale nejpříjemnější obyvatelé jsou v Íránu.
Tuto zemi jste měl možnost poznat blíž, protože trvalo dlouho, než vám tuktuk vydali z přístavu. Co všechno jste tam zažil?
Prožíval jsem tam stres, na druhou stranu jsem měl možnost si odpočinout od svého vozidla. Neřešil jsem žádné problémy a nebyl neustále zavřený v něčí garáži. Cestoval jsem po celém Íránu. Svým způsobem to bylo depresivní – všichni jsou tam hrozně hodní a nápomocní, asi nejvíc, co jsem kdy poznal, ale když víc zapadnete do rodiny a lidi se otevřou, spousta z nich je vlastně nespokojená. Jsou svázaní bezpočtem zákazů. Kluci nemůžou vzít přítelkyni za ruku a projít se s ní v parku, vlastně ani rodičům nemůžou říct, že mají přítelkyni, protože ti mu už domlouvají dceru od sousedů. Mladí jsou tak nešťastní, že dost pijí a berou drogy.
Váš tuktuk sloužil celou svou kariéru jako taxík – bral jste i nějaké pasažéry?
Ano, bral jsem hodně stopařů. V Thajsku jsem vezl například šedesátiletou buddhistickou mnišku, která se mnou cestovala několik dní, říkal jsem jí Maruška. Taky jsem svezl spoustu dětí a asi 50 kilometrů jsem popovážel dvě kozy.
Musel jste se v každé zemi naučit pravidla provozu?
V asijských zemích žádná pravidla nejsou, a když, tak spíš nepsaná: trub a jeď. Jel jsem prostě opatrně a bezpečně.
Dalo se vyhnout velkoměstům?
Těm jsem se opravdu vyhýbal. Nemám je rád, jsou to města jako všude jinde ve světě – obrovské budovy a lidi, co koukají do země. Mám radši vesnice, kde jsou obyvatelé milejší, otevřenější, i když neumějí moc anglicky, takže téměř všude byl problém s komunikací.
Kdybyste měl srovnat kolo, na kterém jste ujel sedm tisíc kilometrů, a tuktuk – co bylo jednodušší?
Příjemnější bylo kolo, to jsem nemusel nic řešit, byl jsem víc svým pánem. Nemusel jsem se bát, co bude zítra, jak ho převezu přes hranice... Jet na kole do Gruzie byl jeden z mých nejlepších nápadů. Tuktukem to byla větší výzva, myslím, že nic podobného už nezopakuju. Nikdo přede mnou sám v tuktuku neprojel půlku světa.
Změnila vás ta cesta?
To určitě, přemýšlím teď úplně jinak a asi jsem trochu dospěl. Dokážu řešit věci snáz, nelámu si hlavu s každou maličkostí.
Budete se umět po tom všem, co jste už zažil, usadit?
To ano, nechci se pořád někam hnát. Uvědomil jsem si, že nemusím nutně jít na další a větší cestu, překonávat své limity. To mě šťastným neudělá. Jestli bude další cesta na kole do Olomouce a zpět, bude stejně krásná.
Takže co bude dál, až se pořádně vyspíte, objedete v tuktuku republiku a povyprávíte o zážitcích... Máte plány do budoucna?
Slíbil jsem, že o poslední výpravě napíšu knížku. Cesta ještě určitě nějaká bude, ale kam, to ještě nevím. Líbilo by se mi koupit zmrzlinářský vůz na Aljašce, projet s ním Severní Ameriku a rozdávat dětem zmrzku zdarma. Vykouzlit lidem úsměv na tváři, to je to, co mě baví.
Jaká byla cesta Tomáše Vejmoly na kole kolem Černého moře
4. listopadu 2016 |
