Rozporuplný život tohoto meziválečného olomouckého umělce vydal na knihu. Před časem vyšla.
Na knihu o zdejším divadelním režisérovi Oldřichu Stiborovi čekala Olomouc dlouhá léta. Komunisty oslavovaný, novou dobou ignorovaný umělec jako by neexistoval.
režisér Oldřich Stibor |
Odvahu vypořádat se s příběhem i dílem této výrazné a kontroverzní osobnosti našla až divadelní historička Helena Spurná. Možná pomohl fakt, že není zdejší, své udělaly i litry silné kávy, které vypila s největším znalcem Stiborova života Jiřím Stýskalem. Každopádně obsáhlé dílo s názvem Divadelní režisér a člověk Oldřich Stibor je na světě.
„Tu knihu jsem napsala proto, abych se pokusila smést z Oldřicha Stibora nánosy ideologických dezinterpretací minulé éry. Zároveň chci zabránit tomu, aby tento zajímavý a pozoruhodný režisér byl zcela zapomenut,“ říká autorka.
Vaše kniha je první monografií o Oldřichu Stiborovi. Jak je možné, že ani za komunistů, kteří ho tak vyzdvihovali, o něm nikdy nic většího nevyšlo?
Vyšly pouze dílčí studie a články, samostatná knížka ale ne. Dlouho ji plánoval Jiří Stýskal, významný olomoucký divadelní historik, který před dvěma lety zemřel. Z různých důvodů ji nenapsal, tak jsem se toho tématu chopila já. Jsem ráda, že ta knížka vznikla, protože Oldřich Stibor by asi jinak skončil v propadlišti dějin.
Vím, že pocházíte z východních Čech a studovala jste v Brně. Co vás přivedlo do Olomouce a čím vás oslovil zrovna tento režisér?
Do Olomouce jsem se dostala před patnácti lety, kdy jsem nastoupila na dnešní katedru divadelních a filmových studií, kterou založil právě Jiří Stýskal. Ten věděl, že se zabývám divadelní avantgardou a E. F. Burianem, proto při našem prvním setkání zmínil jeden spor, který měl Burian se Stiborem. Zároveň mě pobídl, abych zkusila zjistit něco o Stiborových operních inscenacích. Věděl totiž, že jsem studovala i hudební vědu. Jak jsem se do toho tématu postupně dostávala hlouběji, zajímalo mě víc a víc a už jsem se ho nepustila. Stibor je pro mě bezkonkurenčně nejzajímavějším divadelním režisérem v historii Olomouce.
Proč se jím tedy ani po revoluci nikdo nezabýval?
Po roce 1989 to bylo ožehavé téma. Oldřich Stibor má podobný osud jako celá řada umělců, případně intelektuálů meziválečné levice, nevyjímaje génia českého divadla Emila Františka Buriana. Jeho umělecký přínos se sice uznává, ale ani jemu někteří historikové nemohou zapomenout politické excesy v padesátých letech.
Helena SpurnáVystudovala divadelní a hudební vědu na Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 2002 působí na Katedře divadelních a filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Zabývá se dějinami českého a evropského divadla, především pak meziválečnou avantgardou a hudebním divadlem. Dva roky před knihou o Oldřichu Stiborovi vydala samostatnou monografii o E. F. Burianovi a jeho operách. Je vdaná, má devítiletého syna, žije v Samotiškách u Olomouce. |
Stibor se padesátých let nedožil, zemřel už v roce 1943 ve vězení, kde skončil kvůli svému angažmá v protifašistickém odboji. Kdyby ale v tom období žil, jaký by podle vás byl?
Umím si představit, že by byl velmi angažovaným straníkem a divadelníkem.
Nezametla historie podobně jako se Stiborem také s prameny? Z čeho jste při zpracování knihy vycházela?
Nebylo to snadné. Když si pro Stibora v roce 1940 přišlo gestapo, rozmetalo v jeho bytě, co se dalo. Prý po něm zbyla pouhá krabička věcí. On byl ale bohém, takže svou pozůstalost si nijak neorganizoval. Víc jsem toho čekala v archivu Moravského divadla, ale tam byl požár, pak záplavy... Nakonec jsme tam našli jen jedinou režijní knihu a asi 20 fotografií. Díkybohu za ně, jsou velmi cenné! Ale představte si, že v Olomouci Stibor působil devět let a udělal tady skoro půldruhou stovku inscenací. Musím tedy konstatovat, že pramenů k jeho dílu a životu je velmi málo. Měla jsem co dělat, abych vůbec zjistila něco podrobného o podobě jeho inscenací.
Z čeho jste nakonec vycházela?
Čerpala jsem z dobových recenzí, jejichž kvalita byla ale velmi špatná. V regionálním tisku recenzenti dlouze popisovali obsah díla a až na konci například konstatovali, že „režie a výprava byly dobré“. Musela jsem doslova prostudovat všechno, abych o každé inscenaci mohla napsat něco konkrétního a mohla dospět k obecnému závěru, jakým byl Stibor režisérem.
Pomohl vám Jiří Stýskal?
Ano, scházeli jsme se u něj doma. Uvařil vždycky silnou kávu a hodiny jsme diskutovali. Po pěti hodinách jsem odcházela úplně zmučená, protože on o Stiborově životě věděl všechno, ale nedokázal tomu dát patřičnou formu. Myslím, že i proto nenapsal knížku, bál se, že by nebyla komplexní. Hodně mě ale inspiroval. Líbilo se mi, že se na Stibora nedíval jen černobílou optikou.
Jak vypadalo olomoucké divadlo, když Oldřich Stibor v roce 1931 přišel do Olomouce? A kam ho za těch deset let svého působení tady dovedl?
Olomoucké divadlo byla čistě provinciální scéna, kde se hrály hlavně operety a v činohře zábavné, společenské komedie, komerční tituly, jež neměly jiný účel než naplnit kasu. Stibor musel režírovat i tyto hry. Díky odvaze pustit se do některých dosud neuváděných dramat a díky netradičnímu provedení na jevišti Stibor olomouckou scénu povznesl na vyšší uměleckou úroveň.
Už během první sezony v Olomouci měl pod taktovkou neuvěřitelných 21 inscenací. Daly se vůbec dělat kvalitně?
To těžko. Jedna inscenace se studovala necelých 14 dní a do toho už se dělaly další, Stibor přitom od roku 1933 režíroval i operu... Traduje se, že se sešli s výtvarníkem Josefem Gabrielem U Drápala – tehdy to byla ještě kavárna –, nakreslili si na lístečky základní situace, Gabriel načrtl, jak asi bude vypadat scéna, a šlo se na věc. Stibor nemohl být režisérem, který promýšlí každou věc do detailu, prostě by to nestihl.
Stibor je známý tím, že na olomoucké jeviště uváděl vysloveně sovětské agitky. Byla to jen fascinace sovětským divadlem, nebo Sovětským svazem jako takovým?
Roli hrálo obojí. O sovětskou a ruskou literaturu se zajímal už od mládí. Zásadní impulzy mu pak dal Bedřich Václavek, významný literární historik, kritik a estetik, jenž v Olomouci od roku 1933 působil. Spolu organizovali kulturní akce v rámci Svazu přátel SSSR, zvali sem významné sovětské literáty a filmaře. Václavek také přiměl Stibora, aby v rámci krátkodobých studijních pobytů dvakrát navštívil Sovětský svaz. Dokonce ho vybavil doporučujícími dopisy, takže Stibor se mohl setkat i s takovou osobností, jako byl Alexandr Tairov, významný sovětský divadelní avantgardista. Nebo se také seznámil se Vsevolodem Višněvským, jehož Optimistickou tragédii Stibor uvedl roku 1935 v Olomouci poprvé v mimosovětské premiéře. Tato inscenace se v souvislosti s Oldřichem Stiborem skloňuje asi nejvíce.
Byl to velký kýč?
Optimistická tragédie je opravdu velká agitka, prokomunistický obsah v ní nelze nijak zmírnit. Od 80. let už se nehraje, dnes ta hra nemá co říct.
Potkal se tady Stibor s nějakou později významnou hereckou osobností?
V Olomouci hostovala spousta pražských umělců. Na koho měl asi velký vliv, byla později významná česká filmová herečka Nataša Gollová, která tady byla v prvním divadelním angažmá v sezoně 1933–1934.
Oldřich Stibor je plný protikladů, jeden z nich je i ten, že než se stal divadelním režisérem, pracoval u karvinské policie, kde měl za úkol vypracovávat hlášení z lidových demonstrací a manifestací. Svým způsobem „práskal“ na lidi, s nimiž později sympatizoval. Jak si tuto životní epizodu Stibora vysvětlujete?
Jiří Stýskal tohle moc neobjasnil, domnívám se ale, že Stibor zvolil tuto práci z čistě finančních důvodů. K policii nastoupil ve svých 22 letech, předtím nedokončil práva. Myslím, že sám Stibor to vnímal jako skvrnu ve svém životě. Kvůli němu šel v roce 1926 do vězení například Ivan Olbracht. Myslím, že potom dělal všechno pro to, aby se rehabilitoval ve svých očích tvorbou, ve které stranil těm, proti nimž dřív podával hlášení.
Dalším paradoxem je, že Stibor, zarytý komunista, uváděl v Olomouci duchovní hry. Dává to nějaký smysl?
Když to vnímáme povrchně, tak se to jako paradox jevit může. Ale meziválečná Olomouc byla prostorem, ve kterém se běžně stýkali levicoví umělci s představiteli katolické církve. Stibor jezdil za svými přáteli do Dolan. Jedním z nich byl i páter Jan Malý, s nímž prý hodiny diskutoval o dění v Sovětském svazu. Nikdy nikoho nenapadlo osočovat toho druhého kvůli ideologickým názorům. Stibor hledal hlavně silné téma, když je před sebou měl, bylo mu jedno, jestli se vyjádří skrze levicově angažovanou inscenaci, nebo třeba zrovna duchovní hrou na téma středověké morality.
Jaký byl Stibor člověk?
Byl velmi bohémský. Ve svém maličkém bytě v dnešní Zeyerově ulici ubytovával německé a rakouské emigranty, kteří utíkali před fašismem, organizoval taky sbírky na pomoc demokratickému Španělsku. Prý mu nikdy v kapse nevydržela žádná koruna. Byl to člověk velmi impulzivní, živelný a neustále plný vizí a nápadů, které chtěl hned realizovat.
V čem spočívala Stiborova role v protifašistickém odboji, kvůli kterému byl za protektorátu odsouzen na šest let vězení?
Zastával dosti vysokou funkci, byl členem ilegálního okresního vedení na Olomoucku.
Jak se k této práci vůbec dostal?
Velkou roli zřejmě sehrál Bedřich Václavek, jenž byl také v protifašistickém odboji, a myslím, že se tam dostal díky působení ve Svazu přátel SSSR. Ten vývoj byl asi zákonitý, zvlášť po roce 1938. Po začátku války už Stibor viděl jako nutnost vstoupit do komunistické strany. V divadle dokonce založil komunistickou buňku, jejímž byl šéfem. Členem byl i výtvarník Gabriel. Samozřejmě všechny tyto lidi potom pozatýkali, nicméně pouze Stibor vězení nepřežil.
Jak se Oldřich Stibor choval na výsleších na gestapu? Udal někoho dalšího?
Ze záznamů jeho výslechů vyplývá, že byl velmi statečný, snažil se, aby neuškodil osobám z vedení a lidem angažovaným v odboji. Velmi mlžil, svoji argumentaci založil na skutečnosti, že v době, kdy ho zatkli, platil pakt o neútočení mezi Sovětským svazem a Německem. Svou obhajobu založil na tom, že Sovětský svaz a Německo by měly spolupracovat, protože jsou zárukou mírové Evropy, zatímco Anglie a Francie jsou země rozvracečské a je třeba mít se před nimi na pozoru. Samozřejmě tato taktika mu nemohla vyjít.
Ví se něco bližšího o tom, jak Oldřich Stibor zemřel?
Zemřel v důsledku prodělaného plicního zápalu v lednu roku 1943 v polském Břehu nad Odrou. Bylo mu pouhých 42 let. Máme svědectví lidí, kteří tam s ním byli – podle nich hodně psychicky i fyzicky trpěl. Před smrtí prý vážil jen 35 kilogramů. Jeho tělo našli až po několika dnech, zastlané pod slamníky, které si někdo na jeho postel odložil.
Olomoucké divadlo neslo za minulé éry Stiborovo jméno. Chodíte do dnešního Moravského divadla? Jak jste spokojená s jeho úrovní?
Olomoucké divadlo není momentálně můj šálek kávy. Nenacházím tady inscenace, které by vypovídaly o tom, co žijeme. Ale to není nic proti Moravskému divadlu, je to otázka osobního vkusu a toho, co a kdo člověka v životě formoval. Co mám se Stiborem společného a v čem si myslím, že je inspirativní, je to, že vyhledával soudobá témata a soustavně reflektoval společenskopolitické problémy doby. Tento typ divadla zajímá i mě. Tvorbu, která otevírá velká témata naší doby, postrádám v českých divadlech obecně. Až příliš se dnes snaží dohnat způsob jevištního vyjadřování, jenž je obvyklý ve vyspělé Evropě, ale nějaký hlubší význam sdělení mi uniká. Všude vládne groteska a jakýsi dekadentní pocit ze života, který já prostě nesdílím a nic ve mně nezanechává. Potřebuju odcházet z divadla plná emocí i poznání něčeho opravdu důležitého.
