Speciální pedagožka Jana Bradley se zabývá rozdíly amerického a českého...

Speciální pedagožka Jana Bradley se zabývá rozdíly amerického a českého školství, zkušenosti má z obou. | foto: Tomáš Frait, MF DNES

Lepší inkluzi musí vybojovat rodiče, nikdo jiný to neudělá, říká expertka

  • 515
S postiženými dětmi v rámci inkluze, tedy začlenění do běžných škol, pracovala v USA. Česká praxe ale Janu Bradley zaskočila. Inkluze má přitom začít fungovat od září. Podle expertky zatím v tuzemsku chybí peníze a odborníci, obojí si ale podle ní budou muset vybojovat sami rodiče, stejně jako to před lety udělali ti američtí.

Jak hodnotíte české přípravy na zavedení inkluze?
Domnívám se, že v oblasti začleňování fyzicky či mentálně postižených dětí do běžných škol se Česko nachází na úplném začátku. Tam, kde USA byly před více než 40 lety, když tam proces inkluze začínal.

Jak to tehdy vypadalo?
Rodiče handicapovaných dětí se v USA zasloužili o zajištění práva na vzdělání svých dětí v běžných školách. Podobně jako se v minulosti rodiče rasových menšin zasloužili o změnu systému a trvali na společném vzdělávání všech dětí bez ohledu na barvu pleti. Začátky integrace menšin souvisely se společenskými změnami a s rozšiřováním konceptu rovnoprávnosti.

Bylo to v zámoří stejné i u inkluze postižených dětí?
Bylo to velmi podobné. V roce 1971 Asociace rodičů mentálně retardovaných v Pensylvánii podala soudní stížnost, že se dětem s postižením nedostává náležitého vzdělání. Soud souhlasil, že vyloučení dětí s mentální retardací ze vzdělávacího procesu je protiústavní.

Jana Bradley

Speciální pedagožka Jana Bradley se zabývá rozdíly amerického a českého...

Je jí 44 let a vystudovala obor speciální pedagogika na Univerzitě Palackého v Olomouci. Ve studiu poté pokračovala i na americké univerzitě. Orientuje se v historii inkluze v USA a v tamější legislativě. V USA žila 20 let, poté pobývala v Česku a nyní je opět v zámoří.

V USA mimo jiné pracovala s postiženými dětmi ve speciální škole. Na několik let se jako dobrovolník zapojila do projektu, jenž učil neverbální a nemobilní děti komunikovat prostřednictvím adaptivních spínačů napojených na komunikační přístroje.

O začleňování a učení dětí s postižením a o alternativní komunikaci přednášela v ČR, je autorkou mnoha článků o školství. V Česku loni pracovala jako asistentka pedagoga, letos poskytuje konzultační speciálně pedagogické služby. O zkušenosti z obou zemí se dělí na besedách s rodiči a učiteli. V nejbližší době o nich vydá knihu.

A to stačilo?
Následovala série soudních sporů, každý další verdikt se stával precedentem. Rozhodnutí soudů pomáhala měnit zákony týkající se školství, školy se musely postupně přizpůsobovat nařízeným změnám. Neustálý tlak rodičů posouval inkluzi dál. Vlastně stále posouvá.

Jak vypadá inkluze v USA dnes?
Každé dítě, bez ohledu na druh a stupeň postižení, má nárok na vzdělání v nejméně omezujícím prostředí. Školy musí všem dětem poskytnout i služby a odbornou péči související s postižením. Například fyzioterapii či komunikační terapii.

Nabízí dětem s postižením něco podobného i tamní školky?
Ano, rodiče si časem vydobyli také ranou intervenci od narození a bezplatné předškolní vzdělávání od tří let. A to včetně všech nezbytných terapií, aby byl zajištěn maximální rozvoj potenciálu každého dítěte. Rodiče si soudně vynutili i právo na školní docházku o prázdninách.

Proč i o prázdninách?
O nabyté dovednosti či vědomosti mohou postižené děti zase lehce přijít, musí se udržovat. Dva měsíce bez školy může znamenat významný posun zpět.

Takže všechny děti s postižením chodí v USA v létě do školy?
Je to individuální. Není to tak, že úplně všechny děti s nějakým postižením chodí do školy i v létě. Ale nárok na bezplatné vzdělávání o prázdninách je. Ve speciální škole, kde jsem pracovala, byly o prázdninách vzdělávány všechny děti.

Takový systém musí být velmi nákladný. Kde na něj USA berou peníze?
Do školství - a zvláště do vzdělávání postižených - proudí hodně peněz. Financování škol v USA funguje jinak než v ČR. Každé dítě má právo na vzdělávání ve škole v místě bydliště. Školy jsou financovány převážně z daní z místních nemovitostí. A ty jsou poměrně vysoké. Pokud škola, do níž dítě s postižením spadá, není schopna poskytnout služby a pokud rodiče souhlasí, že jejich potomek půjde do speciální školy, jeho místní škola musí uhradit speciální škole školné. Je zodpovědná i za náklady na dopravu.

Co když ale rodiče nechtějí, aby jejich dítě dojíždělo?
Právo na inkluzi mají všechny děti. Místní škola proto musí zajistit vše, co dítě potřebuje. A to včetně odborníků a pomůcek. Když se škola zdráhá, rodič se soudí. Soudy nezajímají argumenty škol, kde mají vzít peníze. Rozhodují ve prospěch dětí. Náklady na vzdělávání dětí s postižením jsou přitom samozřejmě mnohonásobně vyšší než náklady na vzdělávání běžných dětí.

Je v tomto ohledu české školství na inkluzi připraveno?
Obávám se, že není. Pakliže jsme se rozhodli začleňovat děti s postižením do běžných škol, musíme nejprve připravit podmínky, aby inkluze byla prospěšná všem. V ČR se učíme integrovat za pochodu. A i když máme dobré úmysly, bohužel nemáme zdroje financí. Ve školách nejsou speciální pedagogové, chybí odborníci i nejrůznější pomůcky. V českých školách zpravidla nejsou ani speciálně pedagogické učebny.

K čemu speciální učebny slouží?
Ke vzdělávání postižených dětí, které potřebují jiný přístup, jiné metody výuky i pomůcky. Vyučuje tu školní speciální pedagog, dětem s handicapem dává individuální či skupinové lekce. V běžné třídě by taková výuka ostatní rušila.

Pokud ale děti umístíme do speciálních učeben, nevydělíme je znovu z kolektivu ostatních?
Dobrá otázka. Určitě ne. Vytváříme optimální vzdělávací prostředí, které nikoho neomezí. Děti, jež vyžadují zvláštní péči, jsou v běžné škole s vrstevníky. Ale potřebují speciální péči. Klidně mimo třídu. Do speciálních učeben zamíří jen na některé předměty. Během dne jsou však stále v kontaktu se všemi žáky.

Stále jsou ale určitým způsobem vyčleněny.
Vzdělávání v izolované učebně je samozřejmě jakousi formou vyloučení dětí z běžného vzdělávacího procesu. Ale je to přijatelné a navíc nezbytně nutné. Jde o to děti, které se liší od běžné populace, v rámci možností co nejvíce začlenit mezi vrstevníky a učit je ve stejném prostředí. Neizolovat je v maximální možné míře od ostatních, ale integrovat je co nejvíce. Inkluze znamená začlenění.

Od odpůrců inkluze zaznívá, že děti s postižením budou zbytek třídy zdržovat. Souhlasíte?
Možná to trochu ovlivní dynamiku běžné třídy, ale není nutné vnímat to jen negativně. Setkání s „jinými“ dětmi může všechny obohatit. Učíme se tolerovat jinakost, učíme se empatii, chápat odlišnosti, pomáhat někomu, kdo má handicap. To jsou přeci pro život velmi důležité dovednosti. Možná důležitější než nazpaměť naučená tabulka chemických prvků.

Určité zdržení celé třídy je tedy nutnou daní za inkluzi?
Pokud je inkluzivní vzdělávání funkční, nemělo by ostatní žáky nijak výrazně omezovat. Jen v případě, že inkluze není dobře propracovaná, třeba když jako v ČR chybí zdroje financí či speciální učebny, mohou opravdu utrpět všichni. A to včetně integrovaného žáka.

Takže souhlasíte, že v případě českého modelu inkluze je tato výhrada namístě?
Myslím, že je. Aktuální diskuse v ČR je o tom, zda inkluze ano, či ne. Ale to je velmi zjednodušující pohled. Inkluze je dobrá věc. Není přece nutné, abychom vyčlenili kohokoliv ze společnosti jen kvůli tomu, že má těžkosti, že jinak vypadá, že je na vozíku anebo že neumí mluvit. Naopak. Tyto děti musí být v běžných školách. Musí být začleněny. Je to ku prospěchu nám všem.

Co to konkrétně přinese dětem?
Podle mých zkušeností děti často přijmou odlišnost úplně v pohodě a nevěnují jí přílišnou pozornost. Čím dříve si zvyknou, že jsou obklopeny i spolužáky, kteří jsou jiní anebo potřebují pomoc, tím lépe.

To jste zažila v USA?
V tamní školce jsem těžce postižené děti začleňovala mezi typicky vyvíjející se vrstevníky. A bylo to přínosné pro všechny. Děti s naprostou lehkostí vnímaly handicapované kamarády. Pochopily, že jeden je na vozíku, protože má nemocné nohy, a jiný používá ke komunikaci iPad, protože neumí mluvit.

Jak na to konkrétně reagovaly?
V uvozovkách normální děti k dětem s těžkostmi dokonce vzhlížely. Ptaly se, proč Ivan neumí mluvit a komunikuje iPadem? Protože má nemocný hlas, řekla jsem jim. Dej se s ním do řeči. On ti neodpoví hlasem, mluvit neumí. Ale má pomůcku, která mu pomáhá. Děti byly nadšené. Když se malé děti naučí toleranci a vnímání odlišností jiných, bude je to provázet celý život.

Je v české debatě o inkluzi dostatečně slyšet hlas rodičů? Právě oni byli v USA klíčovým prvkem.
Ano, byli to rodiče postižených dětí, kteří měnili systém. V Americe jsou lidé zvyklí na perfektní služby a znají svá práva. Když něco chtějí a jsou přesvědčeni, že na něco mají nárok, tak si to vybojují. I za cenu toho, že o pomoc požádají soud.

Jak v tomto kontextu vnímáte poměry v ČR?
Tady je situace jiná, rozdíl je i v mentalitě lidí. My Češi jsme, myslím si, pasivní a máme tendence stěžovat si na něco, co je nefunkční. Nevěříme, že něco můžeme změnit. Přijímáme i to, co vnímáme, že není dostatečně funkční. Jsme smíření s tím, že to jinak nejde.

Když se česká inkluze zavede v podobě, o níž se teď mluví, budou si její funkčnější podobu tedy muset vybojovat rodiče?
Ano. Vnímám, jak se rodiče postižených dětí v ČR velmi snaží a jak jsou často frustrovaní. Někteří vidí, že ve školách chybí odborníci ze speciálně pedagogických odvětví. Když rodiče vědí, že jejich dítě potřebuje například ergoterapii, sami si zaplatí experta. Netuší, že v jiných zemích je ergoterapeut snad v každé škole, a pokud ji dítě potřebuje, má na ni nárok přímo ve škole.

Takže čeští rodiče platí to, co by jim jinde nabídly samy školy?
Přesně tak, na tuzemské školy nespoléhají. Najdou si odborníka, jedou za ním třeba až do Prahy. V USA by jim ho poskytly školy. Bohužel zkušenosti českých rodičů jsou často i takové, že ani jejich vlastní aktivita nepřináší výsledky.

Co by se tedy v ČR mělo změnit nejdříve?
Největší problém je nedostatek odborníků provázaný s nedostatkem financí. Inkluze bez expertů může být kontraproduktivní. České vysoké školy budou muset začít produkovat speciální pedagogy, kteří jsou připraveni efektivně začleňovat děti s postižením v běžné škole.

V čem by měli vynikat?
Vyžaduje to odbornost, takt a empatii. V USA jsou děti integrovány už několik desetiletí a docela to funguje. Děti s postižením vzdělává speciální pedagog, toto břemeno nenese třídní učitel. Srovnejte si to s českými školami. Sama jsem v jedné české škole loni pracovala a byla jsem zaskočena.

Co jste zažila?
Byla jsem v roli asistenta pedagoga. Ve škole byl integrován chlapec, kvůli postižení měl nárok na vzdělávání ve třídě s asistentem. Nejvíce mě zarazilo, že v devíti letech nikdy nebyl vzděláván speciálním pedagogem. Od dětství byl jen pasivně začleňován. To znamená v rámci běžné školy, ale bez odborné péče. Takže to nejdůležitější, co by zajistilo maximální rozvoj jeho potenciálu, se mu nikdy nedostalo.

Kdyby byl v péči speciálních pedagogů, byl by vidět rozdíl?
O tom jsem přesvědčena. Typicky vyvíjející se dítě se samo naučí mluvit i chodit, ale handicapované potřebuje odbornou pomoc anebo kompenzační pomůcky. Pokud necháme dítě bez této péče, nerozvineme jeho potenciál. Neverbální a nemobilní dítě buď může zůstat „němým ležákem“, anebo se může naopak stát dítětem, jež se pohybuje na vozíku, chodí v chodítku a komunikuje pomocí přístroje.