Vysvětlete mi, co člověka nutí chodit v jednaosmdesáti do práce? Farmak se bez vás neobejde?
Svou roli v tom určitě hraje mužská ješitnost. Čím je člověk starší, tím více má pocit své nenahraditelnosti. Někdy je ale opravdu lepší, když se spolehnu sám na sebe. Pokud někomu z těch mladých něco zadám, trvá to strašně dlouho. Tady na Hané – já jsem z moravského Slovácka – se říká: „Co se vleče, neuteče“. Já si na to ale za těch skoro 60 let, co tady žiju, pořád nezvykl. Nekritizuji ale Hanáky, jen říkám, že máme jiné nátury.
Proč jste sem tedy zamířil?
Po vysoké škole jsem obešel asi dvanáct podniků. Nikde mě nechtěli kvůli špatnému třídnímu původu. Do Farmakonu jsem zamířil proto, že žena studovala v Olomouci. Původně mě sice odmítli i tady, nakonec mě ale, zjednodušeně řečeno po známostech, vzali. Dostal jsem místo dělníka ve výzkumu. Bylo to v listopadu 1960, od té doby jsem, s malou přestávkou, pořád tady.
Co se soudruhům nelíbilo na vašem původu?
Táta byl podle nich třídní nepřítel. Spočítali mu, že byl národní socialista, a také ho zavřeli za domnělou sabotáž. V kádrovém posudku jsem navíc měl, že jsem syn továrníka. Pravda je taková, že otec před válkou a dva roky po ní zpracovával ovoce na povidla a marmelády a sezonně zaměstnával čtyři lidi.
Vzpomenete si na nástupní plat?
Mohlo to být tak 900 korun. Na práci jsem si ale nestěžoval, mohl jsem v laboratoři vařit a to mě bavilo. Dělat přesčas pro mě bylo běžné.
Co jste vařil?
Pracoval jsem na optimalizaci výroby vitaminu C. Na vitaminech jsem byl několik let, pak jsem dělal, co bylo potřeba. Je pravda a já se za to nestydím, že jsem mnohdy dělal poskoka soudruhům náměstkům a ředitelům, splnil se mi ale díky tomu sen o cestování. Uměl jsem jazyky, takže jsem soudruhům překládal. Když to šlo, jezdil jsem po světě i jako průvodce tematických zájezdů Čedoku a Tatratouru.
Přišla revoluce a vy jste se stal ředitelem Farmakonu.
Tomu předcházela moje krátká pauza, kdy jsem byl mimo podnik. Odešel jsem z něj v roce 1987, to mi bylo padesát, na vlastní žádost, jelikož jsem byl znechucený z toho, jak se ve fabrice všechno odkládalo. Další tři roky jsem byl fotografem na volné noze. Díky tomu, že jsem se dostal do mezinárodní organizace novinářů, jsem mohl zase cestovat. Zhruba rok jsem strávil v USA a Kanadě, revoluce mě zastihla v New Yorku. Zpět jsem se vrátil v dubnu 1990.
My se vraťme k Farmakonu.
O výběrovém řízení na jeho ředitele jsem se dozvěděl díky kamarádům, přihlásil se a uspěl. Začátek 90. let byl ale pro Farmakon hodně složitým obdobím. Mnohé kontrakty zanikly, výroba a prodeje šly dolů, došlo na propouštění. Už tehdy mi bylo jasné, že ve vitaminech nebudeme moci konkurovat velkým firmám, které mají několikanásobně větší výrobní kapacity a jsou schopné vyrábět levněji než my.
Přes to všechno jste se ale rozhodl, že půjdete do privatizace podniku…
Věřil jsem ve svou vizi. V roce 1992 jsem proto založil s dalšími manažery tehdejšího státního podniku Farmakon zaměstnaneckou akciovou společnost Farmak. Kromě nás upsalo akcie 300 pracovníků (později Žák od většiny z nich akcie odkoupil – pozn. red.). Pak jsme si vzali téměř půlmiliardovou půjčku a Farmakon koupili.
Půl miliardy byla v 90. letech astronomická částka.
Běžně se továrny v privatizaci prodávaly jen za zlomek jejich účetní hodnoty, my Farmakon koupili za téměř plnou cenu. Známí mi říkali, že jsem blázen. Obavy jsem samozřejmě měl i já, ale také jsem měl, jak jsem říkal, svoji vizi. Začátky ale byly krušné, už proto, že rok po privatizaci přišly povodně a továrna se ocitla celá pod vodou. Tehdy většina našich manažerů a spoluzakladatelů společnosti Farmak zbledla, nabídla mi své podíly a odešla.
Továrna přežila. Na jakou výrobu jste vlastně vsadili?
Nejsme farmaceutická firma, ale firma chemicko-farmaceutická. A to proto, že nevyrábíme konečné lékové formy (léky – pozn. red.), ale specializujeme se na takzvaná generika, což jsou účinné léčivé látky, které jsou základem konečných lékových forem. Přičemž platí, že smíme vyrábět jen ty látky, které nejsou patentově chráněné.
Který moment v historii firmy považujete za zlomový?
V roce 1997 jsme splnili nejpřísnější kritéria požadovaná americkým federálním úřadem pro potraviny a léčiva. Díky tomu jsme mohli začít dodávat substance a kooperovat s americkou společností Johnson & Johnson. To byla nejlepší smlouva, kterou jsem kdy uzavřel. Pak přišly další zakázky, no a dnes už dodáváme do 40 zemí, na export míří 90 procent naší produkce, přičemž náš obrat se v posledních letech pohybuje kolem 600 milionů. Zní to až idylicky, tak to ale není, konkurence je obrovská, bojujeme o zakázky s firmami ze západní Evropy, USA, Indie, Číny. Nebudu si tu ale stěžovat, nemám ve zvyku brečet, jen říkám, jak to je.
Farmak je nicméně dlouhodobě v zisku…
Ano, ovšem všechno, co jsme vydělali, skončilo v investicích. Od privatizace jsme do nich vložili už miliardu korun. Já toho ale nelituji, nejsem náročný, jachtu nepotřebuji, ani golfové hřiště nemám. Já sázím stromky.
Prý jste založil sad přímo v areálu podniku?
Má to své výhody, když už mě to v kanceláři nebaví, vyrazím tam třeba posekat trávu. Dřív jsem pěstoval také růže, za socialismu jsem si tím i přivydělával. Pěstování mě ale především nabíjí, jsem díky němu na čerstvém vzduchu, mám pohyb. Je to můj celoživotní koníček, stromy jsem sázel už v mládí.
Od mládí máte i podnikatelského ducha?
Už v deseti letech jsem si přivydělával jako kolportér novin, v roce 1948 jsem byl dokonce nejlepším kolportérem Melantrichu. Taky jsem se učil od otce, kterého jsem doprovázel na jeho obchodních cestách.
A pokud bych se vás jakožto nejlepšího byznysmena kraje zeptal na vaše další obchodní cíle?
Náš obrat více méně stále mírně roste. Samozřejmě bychom chtěli, aby ten růst byl rychlejší, jsou tu ale podstatné vnější vlivy, s nimiž nic nezmůžeme. Takže bychom byli rádi, kdybychom si udrželi dosavadní růst.
Vaše životní motto?
Mám jich víc. Nejvíc jsou mi ale blízká slova jednoho z mých vysokoškolských pedagogů, který nám vždy říkal: „To chce kuráž!“.
Farmak prezentujete jako rodinnou firmu. Komu z vašich blízkých ji předáte?
Zapracovávám vnučku, zatím je ale ještě mladá. Já jsem na rodinu hodně fixovaný, v byznyse ale člověk musí mít vždy i jiné alternativy. Každopádně si přeju, aby se z Farmaku nestalo, až jednou zavřu oči, místo pro developery. Je to továrna a v továrně by se mělo vyrábět.
