Poznáte na člověku už na první pohled, že má potíže se srdcem?
Určitě, po pětadvaceti letech intenzivních zkušeností v oboru dokážu dobře odhadnout člověka, který má pravděpodobně metabolický syndrom, vysoký tlak, cukrovku a další srdečně-cévní nebo jiná onemocnění. Letmým pohledem na vás bych řekl, že jste v zásadě zdravá mladá žena s normálním cholesterolem a s nízkým stupněm kardiovaskulárního rizika. Pokud tedy cvičíte, dodržujete zdravou životosprávu a nemáte nějaké výrazné genetické zatížení. Je to sice trochu patologické, hodnotit nejen člověka, ale také jeho zdravotní profil, ale to snad patří ke každému povolání. Každý jsme svým způsobem postižený.
Posíláte lidi, u kterých máte nějaké podezření, na vyšetření?
To ne. Člověk si má sám uvědomovat svá rizika a co může udělat pro to, aby je zmírnil a zlepšil tak svoji prognózu. Spíš se snažím lidi vychovávat v tom smyslu, že prevenci mají vnímat jako pozitivní věc a že se o ni mají snažit.
Jak dbáte o své vlastní srdce?
Nejsem primárně sportovec, ale denně chodím se psem. Strávím s ním až hodinu a půl chůze po stráních a kopcích v okolí mého bydliště. Také se snažím mít pravidelný režim. Protože brzy vstávám, nešílím po nocích. A pak – jím „nečesky“, tedy luštěniny, zeleninu a maximálně bílá masa...
Jste nejen známý kardiolog, ale také velký znalec a milovník vína. Před lety jste dokonce dělal klinickou studii o vlivu jeho střídmé konzumace u lidí se zvýšenou hladinou krevního tuku. Co z ní nakonec vyplynulo? Je víno lék?
U mladších lidí, kteří nemají výrazně zvýšené kardiovaskulární riziko, pravidelné pití vína mírně snižuje celkový cholesterol a také LDL cholesterol – tedy ten špatný. Není to ale tak výrazné, jak jsme si původně představovali. Nejvíce z popíjení vína, ať už červeného, nebo bílého, profitují ženy mladšího středního věku, které navíc cvičí.
Kolik vína můžu denně vypít?
Myslím, že zdravá míra pro ženu jsou dvě deci maximálně pětkrát a ideálně třikrát do týdne. To nemůže žádný zdravý organismus poškodit a ani to nevede k alkoholismu.
U mužů to neplatí?
Neplatí, protože v naší populaci muži ve středním a vyšším věku nedodržují dietní zásady. Domnívají se, že když si dají guláš nebo svíčkovou a doplní to alkoholem, že jim to pomůže. Ale není to tak jednoduché. Součástí zdravého životního stylu je dieta, pohyb a určitý nadhled. Všechno vychází z hlavy. Naladění organismu a vnímání problematiky v mentálním smyslu je strašně důležité.
Je prospěšná i káva?
Existují studie na americké, evropské a japonské populaci, které prokazují, že mírné pití kvalitní kávy v podobě italského espresa je pozitivní. Nelze ji doporučit u pacientů, kteří mají zásadní problém – nekompenzovaný diabetes, vysoký krevní tlak, který není správně léčený a podobně. Káva ale určitě nepřináší tak velké problémy, jak se o ní tradovalo. Jde také o posun v kvalitě, espreso je dnes víceméně evropským standardem, nahradilo i našeho „turka“.
Máte ve svém lékařském týmu kuřáky, nebo byste to nedopustil?
Jsem známým zastáncem militantního nekouření. Myslím si, že člověk opravdu kouřit nemá. Data jsou jednoznačná. V našem lékařském týmu máme dva příležitostné kuřáky a jeden kolega přestal kouřit poté, co dostal cukrovku, což je rizikový faktor. Nynější protikuřácký zákon mě velmi těší. Po dvaceti letech diskusí na toto téma je to pozitivní posun. Těším se na čisté, voňavé nekuřácké restaurace. V zemích, kde se extrémně hodně kouří – ve Španělsku, Řecku a Itálii - to funguje už dlouho a nikdo se tam nad tím nepozastavuje.
Netajíte se s tím, že původně jste chtěl studovat zahradní architekturu. Proč jste se nakonec přihlásil na medicínu?
Z naprosto pragmatických důvodů. Před rokem 1989 se na zahradní architektuře vypisovala dvě místa na celou republiku. V podstatě nebyla šance se tam dostat, i kdyby byl člověk sebevíc talentovaný. Pocházím z lékařské rodiny, proto jsme s rodiči zvolili medicínu jako takovou. Nemrzí mě to, své sny si plním tak, že cestuji, poznávám a fotím. Možná je to nakonec dobrý kompromis udělat si z původního zaměstnání koníčka.
Nelákala vás kardiochirurgie?
Svým způsobem ano, ale už na začátku jsem dostal do vínku kardiologii. Oba obory dnes ovšem nejsou oddělené, naopak velmi úzce spolupracují. Kardiochirurgům například nabízíme některé nové výkony, které jsou na pomezí obou oborů a které se realizují v rámci kardiochirurgických zákroků – typickým příkladem je chirurgická ablace fibrilačních síní (odstranění arytmií – pozn. red.).
Co považujete za svůj největší úspěch?
Brzy to bude osm let, co působím v Olomouci. Jsem hrdý na restrukturalizaci zdejšího kardiocentra a to, že úspěšně funguje. Nabízíme kvalitní výuku vnitřního lékařství a kardiologie v rámci pregraduálního vzdělávání a i díky tomu nemáme problém s lékaři. Hlásí se k nám, protože vědí, že nabízíme slušnou přípravu ke kardiologické atestaci, že se tady dostanou k výkonům, ke kterým by je jinde nepustili.
Do Olomouce jste nastupoval po dlouholetém působení v pražské nemocnici Na Homolce. Nebál jste se přechodu z metropole do „provinčního“ města?
Takto jsem to nechápal. Bral jsem to jako výzvu a pozitivní krok, protože v Olomouci je univerzitní nemocnice. To je úplně jiný „level“. Ruku v ruce tu jde vědecká práce s výukou studentů, s postgraduálním vzděláváním... Univerzitní nemocnice je podle mě tím nejkvalitnějším pracovištěm, kde dnes můžete ve svých oborech dosáhnout maximum jak v klinické medicíně, tak ve výuce. A je prestižní záležitost takové pracoviště vést.
V Olomouci jste založil telemedicínské centrum, které umožňuje sledovat pacienty se srdečními chorobami na dálku. Kam jste se od zahájení této elektronické služby posunuli?
Výsledky naší práce byly potvrzeny v klinických studiích a vešly v úhradu plátců zdravotní péče. To znamená, že díky nám se podařilo přimět všechny pojišťovny, aby byly ochotny platit takovou péči alespoň v některých segmentech. Zatím je jich málo, ale postupně se chceme dostat dál.
Jak a které pacienty takto kontrolujete?
Pacient má sledovací systém, který je buď ve stimulátoru, defibrilátoru, nebo má člověk externí váhu, měřič tlaku... Data se zadávají do zabezpečeného systému a putují k našim pracovníkům, kteří denně vyhodnocují zdravotní stavy. Kolegyně například běžně komunikuje na dálku s pacienty s pokročilým srdečním selháním, kteří mají implantovanou srdeční pumpu. Pomocí tabletu si dvakrát za týden skypují a vyměňují data. Máme tu například pacienta, který má srdeční pumpu už třetím rokem. Žije s manželkou v Přerově a k nám jezdí jen na nejnutnější vyšetření. Do Prahy na testování se vypraví zhruba jednou za půl roku. Připadá mi to smysluplné, protože cestují data, ne pacienti.
Mění se struktura vašich pacientů?
Ano, velmi. Jednak populace stárne. A pak se zlepšují a zrychlují vývoje technologií, které jsou pro pacienty bezpečné, šetrné. Vyžadují krátkodobou hospitalizaci a především snižují komplikace do budoucna. Proto přibývá pacientů ve vysokém věku. Například minulý víkend jsme přijali asi dvacet lidí, přičemž dvanáct z nich mělo víc než osmdesát let. Vzniká kvůli tomu dokonce další nový obor, kterému říkáme kardiogerontologie.
Na druhou stranu často slyším, že infarkt dostal mladý člověk...
Ano, jsou to takové dva extrémy. Kromě vysokého počtu starších pacientů je také hodně mladých, rizikových pacientů ve věku mezi třiceti a čtyřiceti lety. Infarkty dostávají kvůli nezdravému životnímu stylu. Téměř třicet let po revoluci by si tato mladá generace měla uvědomit, že to, co do sebe investují, se v budoucnu projeví v jejich prognóze a kvalitě života. Má to hodně co dělat se vzděláním. Vzdělaní lidé o tom povědomí mají, něco pro to dělají, ti méně vzdělaní stále kouří a pijí hodně alkoholu. To je velký problém hlavně na Moravě, kde je především populace vyučených zvyklá tvrdě pít prakticky od studentských let. Zvlášť na střední Moravě má tvrdý alkohol velkou tradici a na lidech je to vidět.
Jak moc se změnila kardiologie za těch třicet let, co se jí věnujete?
Dnes je všechno miniaturní a mininvazivní. Implantujeme bezelektrodové stimulátory, které se do srdce zavádějí pomocí katetrů, děláme více endokardiálních biopsií... Spektrum výkonů je úplně jiné, navíc operace jsou dnes velmi rychlé a bezpečné. Zkrátila se také doba hospitalizace.
Většina pacientů je během operace při vědomí. Jaké to je povídat si s pacientem, kterému hadičkami rejdíte v srdci?
Operace děláme v analgosedaci, to znamená, že pacienti dostanou malou dávku léků, které je zklidní a umožní jim i pospávat. Ale v řadě případů s lidmi skutečně komunikujeme. Zrovna dnes jsem operoval dvaaosmdesátiletou dámu, s níž jsme si povídali o věcech ze života. Ona se omlouvala, že je při těle, ale že s tím nic nenadělá, protože její rodiče byli praví Hanáci. Já jí zase říkal, že se nemusí bát, že jí udělám hezkou malou jizvičku, kterou schová do plavek a letošní letní sezónu v pohodě zvládne... Je to moc příjemné.
Je umělé srdce pořád jenom nesplnitelný sen?
Ta idea je čtyřicet let stará. Nějaké prototypy se znovu objevily v loňském roce, ale realizace zatím není možná. Technologie v této oblasti nejsou tak pokročilé, aby umělé srdce mohlo fungovat dlouhodobě. Hodně se ale rozvíjejí srdeční podpory, pacientů, kteří je využívají. Jsou to buď čekatelé na transplantaci, nebo lidé, kteří se zotavují po myokarditidě (zánětlivé onemocnění srdečního svalu – pozn. red.). Jsou mezi nimi také pacienti nad 65 let, kteří by nedosáhli na transplantaci a jejichž život by se značně zkracoval. My tu máme člověka, který žije „na pumpě“ už třetí rok a žije kvalitně.
Která země je pro kardiology Mekkou a jak daleko za ní Česko zaostává?
V oblasti zavádění nových technologií a přístupů jsou Mekkou Spojené státy. Tam se do vědy a výzkumu investují obrovské prostředky, což přináší inovativní technologie ve všech podoblastech kardiologie – některé jsou pak využitelné i v klinické praxi. Z hlediska celkového přístupu a prevence, tedy systematické kardiologie, jsou pro mě vzorem všechny skandinávské země. Mají totiž úžasné registry, v nichž mohou pacienty sledovat a ověřovat, zda zavedené terapie jsou smysluplné. Extrémně dobrá kvalita péče je také v Německu a Holandsku.
Při tom všem, kam se kardiologie i u nás za poslední desítky let posunula, proč jsou nemoci oběhové soustavy stále naším největším zabijákem?
Důvodem je především stárnoucí populace. Po revoluci se výrazně prodloužil život u žen i mužů. Zlepšila se také diagnostika. Všichni - od obvodních lékařů až po specializovaná centra – se snaží o správnou diagnostiku i léčbu. Když jsem v mých začátcích šel s panem přednostou na vizitu a na oddělení ležel pacient starší 60 let, říkalo se: tak ho necháme v klidu, vyřešíme to konzervativně. Dnes se to takto vůbec nepostupuje – operují se i osmdesátiletí lidé. Také dobře léčíme infarkty a srdeční selhání, takže lidé se i po nich dožívají vyššího věku a pak zemřou na nějakou kardiovaskulární komplikaci.
Ví se, že pokud se člověk s akutním infarktem myokardu dostane včas do nemocnice, s velkou pravděpodobností přežije bez závažných následků. Na infarkt umírá méně než pět procent lidí. Myslíte ale, že laik bezpečně pozná infarkt?
Musím říct, že informovanost se zásadně zlepšila. Lidé vědí, že jakmile mají bolest na hrudi, za prsní kostí, která je výrazná a která se propaguje do levé ruky, do krku, mezi lopatky nebo do břicha, nemají váhat zavolat záchrannou službu. Pro rizikové pacienty už existují i aplikace na mobilních telefonech, které umožní nejen rychle vytočit číslo, ale také přesně určit, kde se pacient nachází. Máme 23 katetrizačních laboratoří, léčba je dostupná a bezproblémová od Šumavy k Tatrám. V Olomouci takto řešíme asi osm set pacientů ročně. Člověk z Prostějova je u nás za deset minut, za dalších pět je na sále a za hodinu je hotový. Když přijde včas, může jít třetí den domů.
Je něco, co dodnes léčit neumíte?
Je celá řada geneticky podmíněných onemocnění, na která ještě i po dlouhých letech jen koukáme – léčíme následky, ale příčinu odstranit nedokážeme. Pak jsou tu také populační nemoci typu hypertenze. Máme obrovské množství lidí s vysokým tlakem, u nichž léčíme jen esenciální hypertenzi, ale celkově s tím nemůžeme nic dělat. Problém je v tom, že česká populace má výraznou nadváhu, žije nezdravě, což k tomu přispívá.
Považujete některý ze svých případů za zázrak?
Myslím, že každý klinik má za sebou spoustu případů, na jejichž začátku byla naprostá beznaděj, ale kombinací moderních léčebných postupů a víry pacienta v uzdravení se staly takzvané zázraky. Tedy to, že tito lidé žijí dlouhodobě a vcelku kvalitně. Je fajn, když se s těmito pacienty potkám po deseti nebo i patnácti letech.
