Jak jste se k záchranářské Rallye Rejvíz vůbec dostal?
První dva ročníky jsem jezdil na soutěž jako novinář regionálního týdeníku, ale od roku 1999 jsem s ní spojený přímo. Člověkem, který mě do štábu přivedl, byl duchovní otec a dlouholetý ředitel soutěže a také ředitel Záchranné služby Jeseník Jiří Staňa. On mě také přivedl k tomu, že jsem opustil žurnalistiku, doplnil si záchranářské vzdělání a stal se členem záchranné služby.
Kolik je takových vytrvalců, kteří u soutěže vydrželi dlouhé roky?
Řekl bych, že takový základní tým je zhruba dvacet až třicet lidí, z nichž většina je u soutěže úplně od začátku, tedy ještě o dva roky déle než já. Musím říct, že jde o skvělou partu. Když se scházíme nad přípravou soutěže nebo přímo při soutěži, vždycky je pro mě velká radost s nimi spolupracovat.
Vzpomenete si na své začátky coby organizátor?
Několik let jsem se učil za pochodu, ostatně stejně jako další kolegové, abychom soutěž dostali na vysokou profesionální úroveň, kterou je dnes známá ve světě. Podařilo se nám vytvořit určitý systém, podle kterého postupujeme. Jsou přesně vypracované hodnoticí tabulky. Samozřejmě je občas potřeba improvizovat, ale dá se říct, že už nás nic nečekaného nemůže překvapit.
Jiří Pavlík Absolvent sportovního gymnázia pracoval jako novinář, poté se stal záchranářem a od roku 1999 je spojený s Rallye Rejvíz. Postupně absolvoval kurzy pro řidiče dopravy raněných, nemocných a rodiček, následně řidiče rychlé zdravotnické pomoci a na VOŠ zdravotnické v Brně obor diplomovaný zdravotnický záchranář. Pracuje u Zdravotnické záchranné služby Moravskoslezského kraje. |
Soutěž je známá tím, že úkoly vycházejí z reálných situací, které se skutečně odehrály. Jaké to je, vymýšlet stále nové a nové?
Jak se to vezme. V podstatě nejde pořád o nové a nové úkoly. Typově a oborově už asi nic nového nevymyslíme, kromě toho, že se snažíme pružně reagovat na nové poznatky a postupy tak, jak jde medicína kupředu. Ale jinak už jde spíš o různé modifikace. Zároveň je potřeba říct, že ty, které vypadají nejhůř a nejnáročněji, například simulace hromadné nehody, nejsou pro účastníky soutěže nejtěžší. Tam jsou dané postupy, jak takovou situaci zvládnout.
Naopak úkoly, které nejsou na pohled nijak atraktivní, působí problémy. Málokdo by například čekal, že prudkou bolest na hrudi katolického kněze způsobilo předávkování viagrou či bolest v podbřišku řádové sestry je důsledkem komplikací v těhotenství. I takové případy se však opravdu staly. Je dobře, že realita je tak pestrá. Mnohé úkoly, které tady soutěžící plnili, by ani nebylo možné vymyslet.
Jaké jsou vůbec soutěžní týmy po odborné stránce?
Pokud přijedou, jsou skvěle připravené všechny posádky. Asi nejdál jsou ale záchranáři z USA či obecně ze zemí, kde mají vypracované standardní postupy a jsou zakotvené v legislativě. Tam mají perfektně zpracovaný systém, přesně vědí, co mají v jaké situaci dělat, mají zautomatizované postupy. Trochu je průšvih, když mají improvizovat. V tom jsou zase nejlepší české posádky. Všechno zkrátka nikdy není jen o automatismech.
Rallye Rejvíz se dlouhé roky pořádala ve Zlatých Horách a horské osadě Rejvíz, po které soutěž dostala jméno. Proč jste později přesídlili do Koutů nad Desnou?
Je potřeba říct, že jde o to, zajistit dostatek lůžek a další zázemí pro zhruba šest stovek lidí, což je v Jeseníkách problém. Ve Zlatých Horách jsme měli řadu let perfektní zázemí v rekreačním areálu nad městem. Jenže majitel se ocitl v problémech a my jsme byli postaveni před těžký úkol najít si zázemí, odkud by posádky vyjížděly k úkolům, někde jinde. To se nám před pěti šesti lety podařilo v Koutech nad Desnou na druhé straně Jeseníků.
Název jste ale ponechali, podobně jako organizátoři slavné Rallye Dakar, která se už dávno nejezdí v Africe, ale v Jižní Americe...
Je pravda, že na Rejvíz už posádky plnit úkoly nejezdí. I když nějaké úvahy o tom, že by se název soutěže mohl změnit, byly, nakonec převážila racionalita. Přece jen stejně jako Rallye Dakar je i Rallye Rejvíz mezinárodně známá značka a jako si s Dakarem každý ztotožní motorky či auta jezdící v písečných dunách, s Rejvízem si lidé zase ztotožní záchranářskou soutěž. Nový název by vnesl zbytečný zmatek a zbytečné vysvětlování. Takhle to bylo jenom o přestěhování jinam.
Rallye Rejvíz slaví kulaté dvacáté narozeniny. Kam by se případně měla posunout?
Nevím, jestli já jsem ten, který by měl mluvit o směrování soutěže. Spíš bych řekl, že tak, jak se vyvíjí zdravotnické záchranářství, vyvíjí se i soutěž, takže nějaký zásadní přelom se nedá očekávat. Zdravotnické týmy sem dál budou jezdit zkoušet si své schopnosti, testovat různé techniky. Navíc za ty roky nejde jen o soutěž, ale také o jakési opakující se záchranářské sympozium. Soutěžní týmy si vždycky pochvalují, že mohou získat zkušenosti od zahraničních kolegů. Takových možností moc nemají.
A co byste Rallye Rejvíz přál?
Aby byla. Nechceme dojít do okamžiku, kdy by bylo potřeba říct, že už nebude. Myslím si však, že to nehrozí. Pořád máme v této oblasti co nabídnout, o čemž svědčí každoročně i účast desítek posádek jak z České republiky, tak ze zahraničí a jejich reference.
