Je náročnější vypustit sondu do stratosféry do výšky kolem 30 kilometrů, nebo se spojit s Mezinárodní vesmírnou stanicí (ISS) obíhající kolem Země?
U spojení s ISS bylo vše mnohem náročnější na organizaci a na splnění všech požadavků a podmínek jak od NASA, tak z organizace ARISS, která tyto komunikace s astronauty zajišťuje.
Co je tedy nutné zařídit, když si chce člověk popovídat s astronautem na oběžné dráze?
Nejprve se samozřejmě musíte přihlásit a mimo jiné prokázat, že tuto akci zvládnete zpropagovat. A to jak veřejně, tak mezi studenty na nějakých školách. Než dojde k samotnému spojení se stanicí, uběhne zhruba rok. Během té doby počítá NASA a ARISS s tím, že se na oněch školách ve spojitosti s tím rozšíří vyučování v souvisejících předmětech. Na samotnou akci pak musíte sehnat nějaké významné hosty.
Překvapily vás tyto požadavky?
Překvapil nás jejich rozsah a to, jak byly detailní. Například všichni lidé, kteří ani nemuseli s astronautem mluvit, ale byli v dané místnosti, museli podpisem odsouhlasit, že mohou být na fotografiích, které pak ARISS může využít k další propagaci. Dokonce o rok později, kdy slavila 20 let od svého vzniku, se z paluby ISS vysílaly přes radioamatérskou stanici fotky z jejich akcí a jedna pocházela právě z Olomouce. Byla vidět na celém světě, měli jsme odezvu i z konference astronomů NASA, která to tehdy sledovala.
Když se přihlásíte, že se chcete spojit s ISS, je automatické, že vás vyberou? Vyšlo to napoprvé?
Ne, vyřídit to trvalo asi pět let. Na začátku jsme úplně přesně nevěděli, jak na to. Přihlášku nám tak několikrát vraceli, pak se vyměnili lidé, kteří o tom rozhodovali. Potom nás zařadili do dlouhého seznamu čekatelů. O spojení s ISS byl a předpokládám, že stále je velký zájem.
Snímky z první sondy |
Rádiové spojení s ISS jste v březnu 2016 navázali jako první z České republiky. Odkud je tedy ten velký zájem?
Například ve Spojených státech je taková komunikace se stanicí mnohem častější než u nás či v Evropě.
Jak vás to tehdy vlastně napadlo?
Bylo to ve chvíli, kdy mé dcery nastupovaly na gymnázium. Věděl jsem, že podobné věci ve spolupráci s NASA existují. Narazil jsem například na projekt, v němž školy dostanou krabici materiálu na vybroušení speciálních zrcátek. Z nich pak vybrali jedno, které skutečně letělo do vesmíru na speciální družici. A pak jsem našel možnost komunikovat s ISS. Jsem spíše technicky založený, chtěl jsem proto do školy, kde se například v matematice anebo fyzice učí převážně teorie, dostat i něco neobvyklého a hmatatelného.
A to vás vedlo i k nápadu na vypuštění sond? Tu první jste poslali do stratosféry spolu se středoškoláky ze Slovanského gymnázia, Gymnázia Hejčín a Gymnázia Čajkovského.
To souvisí s ISS. Komunikovali jsme na ní s britským astronautem Timothy Peakem. V Anglii je to velká celebrita, po dlouhé době totiž Británie měla svého člověka na ISS. Pro britské školy byla ve spojitosti s tím připravená celá řada akcí, sledoval jsem to na anglických webech. A tam jsem narazil i na vypouštění sond do stratosféry. V Británii je to velice populární. Měli tam například akci, kdy se ve stejnou chvíli vypouštěly sondy ze zhruba dvanácti míst po celé Anglii. Vše se dalo sledovat online, jak jednotlivé balony letí či kam dopadly.
Co je třeba k tomu, aby člověk vypustil sondu?
Balík peněz, určitou trpělivost na jednání s úřady a také je třeba nastudovat předpisy. Sonda by teoreticky mohla způsobit problémy nějakému letadlu, a tak se vše musí řešit i s Úřadem pro civilní letectví.
Kolik to všechno stojí?
Samotná hejčínská sonda stála kolem deseti tisíc. Jejímu vypouštění však předcházela spolupráce se školami. Dostaly materiály a pracovní listy, to téma na zhruba tři měsíce obohatilo výuku fyziky, matematiky či zeměpisu. Veškeré náklady včetně propagačních materiálů se vyšplhaly na téměř čtyřicet tisíc. Druhá sonda byla levnější. Kvůli úsporám jsme ji vlastně sestavili sami z jednotlivých komponentů, nekupovali jsme jako v prvním případě hotový modul z Anglie. Stála tak zhruba čtyři tisíce.
První sondu se vám loni na podzim podařilo získat zpět. Na Slovensku ji našel jeden radioamatér a předal vám ji. Jak je na tom druhá sonda vypuštěná letos v říjnu u příležitosti 100. výročí republiky?
Patrně pořád někde leží. A to na Slovensku na Oravě zhruba pět kilometrů severně od obce Oravský Podzámok. Je to ale v pohoří Velká Fatra, což jsou poměrně strmé a zalesněné kopce. Navíc jsme ji vypouštěli v pracovní den a lidé, kteří takové akce sledují a případně by ji šli hledat, byli bohužel v práci.
Máte tak ještě naději, že se ji podaří najít?
Říká se, že naděje umírá poslední. Ovšem poslední údaj, který nám sonda poslala o své poloze, pochází z výšky tři a půl kilometru. Než dopadla na zem, vítr ji pravděpodobně ještě někam zanesl. Takže prostor, kde by mohla být, má rozměr deset krát deset kilometrů. Pravděpodobnost, že ji někdo najde, je proto hodně malá. Navíc by to musel být nějaký radioamatér či fanda, co se zabývá sondami, aby poznal, o co jde, a byl ještě ochoten nás kontaktovat.
Jak je vlastně radioamatérství rozšířené? Kolik je takových nadšenců v České republice?
Náš Hanácký radioklub má dvacet dospělých členů. Někteří vedou elektrotechnický kroužek v olomouckém Domě dětí a mládeže, díky tomu máme dalších osmnáct přidružených dětských či mládežnických členů. V celé republice je pak vydaných zhruba pět a půl tisíce individuálních volacích znaků. Je to unikátní kód – označení radioamatéra. Já mám například OK2UUJ.
Radioamatérů tak ve srovnání s minulostí ubývá, nebo naopak přibývá?
V současné době počet radioamatérů spíše klesá, děti a studenti mají spoustu jiných zájmů. Přitom radioamatérství je velice zajímavé a podnětné. Ve zkratce je to o tom, že chci něco vědět, něco neobvyklého si zkusit, vyrobit a zažít.
Co musí radioamatér umět?
Musí ovládat nejenom fyziku, aby věděl, že se radiová vlna šíří nějakým způsobem, ale musí mít také určitou zručnost, aby si dokázal spájet součástky. Musí něco znát i z elektrotechniky či mechaniky, měl by mít i analytické myšlení. A také, když chce mít na své zařízení slušnou skříňku, by mohl zvládnout práci se dřevem či se vrhnout na 3D tisk.
K čemu je mu to pak dobré? Čím vyplní volný čas?
To je různé. Souhrnně se dá říct, že radioamatéři navazují spojení s dalšími radioamatéry. Není to ale o tom, že si nutně musí popovídat a potřebují na to speciální zařízení. Samozřejmě i radioamatéři mají mobil. Tady jde však o samotné navázání spojení, o to vyřešit technickou výzvu. Například komunikace přes satelity. Radioamatérských satelitů létá kolem Země poměrně dost. Pohybují se ale rychlostí 37 tisíc kilometrů za hodinu, a to má vliv na signál, mění se kmitočet. Je třeba sledovat polohu satelitu, nasměrovat anténu a také průběžně dolaďovat. Ale jsou i náročnější způsoby komunikace, například přes odraz signálu od Měsíce. To přece není úplně běžné a neumí to každý. Cílem je překonat tyto technické výzvy, něco vyřešit, něco si nastudovat, vyzkoušet a případně přijít na to, kde je chyba, a odstranit ji.
Je možné ve stručnosti popsat, jak funguje komunikace přes signál odražený z Měsíce?
Měsíc je zhruba 400 tisíc kilometrů daleko. Zjednodušeně řečeno, signál, než tam doletí, jako by ztratil sílu. A když se odrazí, zpátky ho jde řádově jen jedna desetina. Je tak velice slabý, takže zachytit ho a přijmout je obrovská technická výzva. To neumí jen tak někdo a nedokáže to s jednoduchým obyčejným zařízením. A přitom právě v České republice žije radioamatér pan Samek, který toto zvládá na světové úrovni. Nechávají si od něj radit i lidé z Ameriky.
Jakou největší technickou výzvu jste překonal vy?
Zřejmě to, že jsem své zařízení dopracoval na takovou úroveň, kdy jsem schopný přijímat z ISS živé televizní vysílání. Astronauti na oběžné dráze zapnou kameru a vysílají na amatérských pásmech přes amatérské zařízení. Takže žádná profesionální televize, byť je to na úrovni satelitního příjmu. Ovšem já musím sám natáčet a nasměrovat vlastní parabolu a z tohoto slabého signálu dekódovat plynulé video. Vše je nutné nastavit, seřídit a najít ty nejlepší kompromisy, aby vše fungovalo.
Radioamatéři mají navíc i své závody a soutěže. V čem přesně soupeří?
Jsou to například závody na velmi krátkých vlnách. Účelem je navázat co nejvíc spojení s dalšími radioamatéry na co největší vzdálenost. Za každý kilometr překonané vzdálenosti a za každé potvrzené spojení se udělují body.
Sonda vylétla do stratosféry, vysílala pozdrav připomínající vznik ČSR:
26. října 2018 |
