Ukázka výrobku společnosti Vitrail servis ze Zábřehu.

Ukázka výrobku společnosti Vitrail servis ze Zábřehu. | foto: Tomáš Frait, MF DNES

Začínali s barevnými sklíčky, teď jejich vitráže zdobí chrámy i hrady

  • 0
Vitrážní velmoc. Takové pojmenování propůjčilo městu Zábřeh řemeslo, které tu má ohromné zázemí, a to i díky Martinu Hoplíčkovi a jeho otci, jenž tu kdysi založil vyhlášenou dílnu. Vitráže zdejších sklářů zdobí nejen historické objekty, ale i ta nejmodernější výtvarná díla.

Foukat sklo se Martin Hoplíček učil i u sklářských designérů v USA, teď šéfuje zábřežské firmě Vitrail Servis, která patří k nejznámějším ve svém oboru.

„Restaurovali jsme vitráže v chrámech, jako je Velehrad či Svatý Hostýn, ale také třeba na hradě Bouzově či lednickém zámku. Děláme zkrátka to, co umí málokdo,“ popisuje v rozhovoru pro MF DNES.

Jak vlastně vašeho otce napadlo, že vybuduje takovou firmu?
Otec měl blízko k výtvarnu už od mladých let a to ho přivedlo k vitrážím. Před třiceti lety si ve sklepě zřídil malou dílničku. Sehnal barevná sklíčka a učil se. Navštěvoval restaurátory, zjišťoval všechny dostupné informace. Jeho úplně první prací byly vitráže pro známého faráře z Mohelnice. Když pak bylo možné podnikat oficiálně, založil si vitrážnickou firmu.

To neměl sklářské vzdělání?
Otec je typický samouk, i když ke sklu měl blízko přes svého tchána, který byl sklenář. Za bolševika nebylo jednoduché vystudovat výtvarnou školu, tato možnost byla jen pro vyvolené. Profesionální sklářské vzdělání tak získal až v devadesátých letech.

Vitrážní velmoc ze Zábřehu

Otec je tedy samouk, ale co vy?
Já jsem po revoluci vystudoval Střední průmyslovou školu sklářskou v Novém Boru, dva roky jsem provozoval sklářskou huť v Zábřehu a potom jsem vyrazil sbírat zkušenosti do sklářských studií ve Spojených státech. Tam jsem čtyři roky foukal sklo pro místní sklářské výtvarníky.

Sklářství prošlo v minulých desetiletích bouřlivým rozvojem. Jak se vyvíjel samotný Vitrail Servis?
V devadesátých letech jsme se zaměřovali především na restaurování vitráží v historických objektech, protože byly po letech komunismu hodně zbídačené. Na jinou práci tak ani pořádně nebyl čas. V tu dobu jsme dělali i pět velkých kostelů za rok. Restaurovali jsme vitráže v chrámech, jako je Velehrad a Svatý Hostýn, ale také na hradě Bouzov nebo na zámcích Lednice či Hrádek u Nechanic. Samozřejmě po celou tu dobu jsme rozvíjeli další sklářské techniky, vybudovali vlastní sklářskou huť, zakoupili velkou tavicí pec pro fusing (spékání skla - pozn. red.), zřídili brusírnu a malírnu skla... Rozšiřovali jsme nové technologie, abychom šli s dobou. V poslední době se orientujeme na moderní designy, spolupracujeme se špičkovými výtvarníky. Zkrátka děláme to, co umí málokdo.

Co vám z restaurátorských prací nejvíc utkvělo v paměti?
To je těžké říci, každé místo má své kouzlo. Například restaurování vitráží v kapli na Radhošti patřilo k těm silnějším zážitkům. To místo je samo o sobě velmi magické, navíc těžko dostupné. Při přepravě vitráží jsme trnuli, aby se některá nerozbila.

Jaký je dnes nejžádanější trend?
Je to fúzování, tedy spékání skla. Používá se sklo stejných fyzikálních vlastností v různých formách - barevné tabule, frity či skleněné bloky, které se spékají. Podle návrhů špičkových výtvarníků vytváříme i rozměrné skleněné objekty do moderních staveb.

Kde jste se v posledních letech, co se týká moderních technologií, nejvíc realizovali?
Řekl bych, že to je při práci na kostele v Ostravě-Zábřehu. Tam jsme začali v roce 2008 a letos tam dodáme poslední okno. Největší výjev má plochu pět krát osm metrů. Jde o beránka Božího, který vznikl fúzováním. Jenom tento výjev představoval tři měsíce náročné práce, celkem to jsou asi dvě tuny taveného skla. Je složen ze šestnácti tabulí 125 krát 200 centimetrů o tloušťce 25 milimetrů. Měsíce trvala výroba vstupního portálu, který je šest metrů vysoký, a velmi náročný byl také skleněný svatostánek. Pro kostel jsme vytvořili rovněž moderní křtitelnici. Vše podle návrhů malíře Jakuba Špaňhela a architekta Marka Štěpána. I poslední okno bude z více než tuny spékaného skla. Práce na tomto kostele je pro mě stejně nezapomenutelná jako ta na kapli na Radhošti.