Nyní sedmasedmdesátiletý bývalý šéf ruční papírny se spolu s historiky zasloužil o její zachování v 70. letech minulého století.
„Když jsem se stal vedoucím papírny, bylo pro mě nepříjemné zjištění, že vedení Olšanských papíren, jichž byla manufaktura součástí, s ní do budoucna nepočítá. A nijak se s tím taky netajilo. Bylo jen otázkou času, kdy ve Velkých Losinách ruční výroba papíru skončí. S tím jsem se ale odmítl smířit,“ vzpomíná Prokůpek.
Spolu s historiky tehdejšího Šumperského vlastivědného ústavu proto začal pracovat na tom, aby kus papírenské historie zachránil.
„Udělali jsme to oklikou. Ne přes vedení podniku, ale podali jsme žádost o to, aby byla losinská manufaktura zapsána na seznam technických památek. To se nám podařilo,“ popsal.
„Ani ve snu mě nenapadlo, že se někdy stanu papírníkem“
Generálnímu řediteli Olšanských papíren pak Prokůpek přinesl dopis z ministerstva kultury, ve kterém resort sděluje, že jmenuje ruční papírnu technickou památkou.
Jak se vyrábí ruční papír |
„Ředitel mi nic nevyčítal, jenom pokýval hlavou a hned jsem taky dostal peníze na novou šindelovou střechu a později také na další opravy,“ usmívá se Prokůpek.
Jak sám říká, na post ve vedení manufaktury se dostal náhodou. Původní profesí je totiž strojař a pracoval v továrně na jízdní kola Velamos.
„Ani ve snu mě nenapadlo, že se někdy stanu papírníkem,“ vypráví muž, který jako dobrovolný člen pomáhal o víkendech horské službě zachraňovat zraněné a zbloudilé turisty v Jeseníkách. Na horách také poznal lidi z cestovní kanceláře.
„Domluvili jsme se, že budu provázet turisty na běžkách a ukazovat jim Jeseníky. Říkal jsem si: Což takhle jim ještě ukázat něco v podhůří, třeba ruční papírnu ve Velkých Losinách?“ popisuje.
Ponořit se do tajů výroby papíru trvalo několik let
Zašel tedy za tehdejším šéfem s dotazem, jestli by tam nemohl tyto výpravy vodit.
„A on nebyl proti,“ vypráví Prokůpek, který se kvůli tomu seznámil s historií papírny, aby mohl své klienty po objektu také provázet. Se šéfem ruční papírny si padli do noty. Dokonce do té míry, že při odchodu do důchodu Prokůpka doporučil jako svého nástupce vedení Olšanských papíren, pod něž losinská manufaktura spadala.
„Nic jsem od toho nečekal. Přece jen jsem ani nebyl papírník,“ říká Prokůpek. Nakonec se však vedoucím ruční papírny skutečně stal.
Vedle „záchranářských“ prací a běžného provozu se snažil dohnat deficit, který měl jako úplný „neznalec“ v papírenské branži.
„Technologii jsem jako strojař pochopil velmi rychle, ale ponořit se do tajů papíru mi trvalo několik let. To jsem nečetl skoro nic jiného než papírenskou literaturu,“ vzpomíná. Poznal historické postupy, naučil se určovat dobu, kdy papír vznikl. Někdy dokonce po hmatu, ale hlavně pod mikroskopem.
„Nejsem papírenský historik, nejsem restaurátor, nejsem žádný odborník. Celý život jsem jen papírenský amatér,“ zdůrazňuje neustále.
Po odchodu z Losin pomáhal rozjet další dvě ruční papírny
Zároveň Prokůpek pořád přemýšlel, jak manufakturu ještě více ozvláštnit a udělat ji zajímavější pro turisty.
„Řekl jsem si, že by nebylo špatné udělat u nás muzeum výroby papíru. Prostory jsme na to měli. Tak jsem připravil scénář papírnictví od staré Číny až po moderní papírenskou výrobu. Vedení podniku se ta myšlenka líbila, takže se malou retrospektivu papírnictví podařilo realizovat,“ popisuje Prokůpek.
Vzniklo tak první muzeum papírnictví v tehdejším Československu. Přišel také s nápadem obléct zaměstnance do dobových kostýmů.
„Dokonce jsme jednou vyrazili do Prahy, kde jsme před technickým muzeem ukazovali, jak se vyrábí ruční papír. Nechali jsme si spíchnout jednoduché lněné haleny a koupili jsme jednoduché dřeváky pro včelaře. Měli jsme ohromný úspěch. Bohužel vedení pro to nemělo uši, i když dnešní doba ukazuje, že to nebylo tak úplně mimo mísu,“ lituje Prokůpek.
Losinskou manufakturu řídil téměř dvacet let. Ručnímu papíru však zůstal věrný i po odchodu z Losin. Pomáhal při rozjezdu dvou dalších ručních papíren: ve Zvoli na Zábřežsku a také u Senice na Slovensku.
„Obě tyto papírny dobře prosperují, i když majitel té zvolské ji po několika letech přestěhoval do Čech. Je dobře, že je pořád o ruční papír zájem. Přece jen je v něm pořád kus poctivého prastarého řemesla,“ uzavírá Prokůpek.
