Manžel, syn a rodiče zemřelé ženy se dosud neúspěšně domáhali odškodného ve výši jednoho milionu korun pro každého a to za zásah do soukromí a práva na rodinný život. Žaloba směřuje proti firmě, která nyní už neexistující porodnici provozovala. Podle pozůstalých lékařský personál nedodržel správný léčebný postup.
Krajský soud v Ostravě i Vrchní soud v Olomouci ale žalobu zamítly, a nepomohlo ani dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten ho odmítl, protože v něm neviděl žádnou otázku „zásadního právního významu“.
Podle Ústavního soudu se ale Nejvyšší soud musí případem a jeho obecnějšími přesahy zabývat důkladněji.
Příčinou ženiny smrti byla masivní embolie po průniku plodové vody do krevního oběhu. Jde o vzácnou a těžkou komplikaci, která podle rozsudku přibližně v 80 procentech případů vede k úmrtí pacientky. Právě kvůli tomu, že šance na přežití byly obecně nízké, pozůstalí neuspěli se svou žalobou, ačkoliv se u soudů mluvilo o několika nedostatcích v poskytnuté péči.
V ústavní stížnosti rodina uvedla, že při bezchybné lékařské péči by žena měla dvacetiprocentní nebo i vyšší šanci na přežití. O tu ale přišla, a právě v tom spatřují pozůstalí zásah do svých práv.
Spor má obecný přesah pro případy s malou šancí pacienta
Nejvyšší soud by se měl nyní věcně zabývat otázkou, jaká míra příčinné souvislosti, jež vedla ke vzniklé újmě, je z hlediska právní odpovědnosti relevantní.
Kauza tak má širší přesah spočívající v tom, zda a v jaké míře nesou zdravotníci zodpovědnost za chybu v situaci, kdy šance pacienta na přežití byly bez ohledu na jejich postup menší než poloviční.
„Právě v těchto sporech je prokazování převažující příčinné souvislosti docela zásadní problém. To znamená, zda zohledníme i to, že třeba dvacetiprocentní šance je nějaká šance, která má význam, a v případě, že je člověku odebrána, tak zda za to někdo zodpovídá a v jakém rozsahu,“ řekl advokát pozůstalých Lukáš Prudil.
Soudce zpravodaj Jan Filip připomněl, že k podobným situacím existují dva přístupy. Podle jednoho zodpovědnost za újmu nastupuje až v případě, že má pochybení vyšší než padesátiprocentní podíl na vzniklé škodě. Například v USA a Francii se však prosazuje přístup, v jehož duchu se odpovědnost rozdělí a náhrada se poskytne třeba jen v rozsahu 20 nebo 30 procent.
„Nejvyšší soud čeká zásadní otázka, o které by myslím Ústavní soud neměl rozhodovat. A to posoudit, zda i v podmínkách České republiky lze těch 20, 30 nebo 40 procent rovněž promítnout do rozhodnutí o přiznání náhrady škody nebo nemajetkové újmy,“ řekl Filip.
