Soud řešil žalobu na určení vlastníka, jejíž kořeny sahají až do roku 1991, kdy po sametové revoluci začal platit takzvaný blokační paragraf. Vztahoval se k někdejšímu církevnímu majetku, který řadě náboženských organizací vzalo totalitní Československo po komunistickém puči v únoru 1948.
Příslušný paragraf jej zablokoval a zmiňoval se o tom, že se s majetkem do doby, než se vše vyřeší, nesmí nijak nakládat. To bylo podle církve v případě zámku ve Velkém Týnci někdy po roce 1991 porušeno. Obec se bránila tím, že zámek před téměř sedmdesáti lety zestátněn nebyl, ale zdevastovaný areál byl řádně vyměněn za jiné pozemky.
Soud nakonec žalobu zamítl. „K porušení blokačních ustanovení nedošlo,“ uvedla soudkyně Jitka Rollerová. To znamená, že o vydání zámku v rámci církevních restitucí není možné žádat.
Důležitým mezníkem byl v případu nejprve rok 1949, kdy tehdejší Krajský národní výbor zámecký areál převedl na Místní národní výbor ve Velkém Týnci. Rozhodující byl pak rok 1990, kdy zámek stále patřil obci. Zablokování církevního majetku z roku 1991 se na něj podle zákona zpětně aplikovat nedá.
„Tento výklad by byl retroaktivní, tudíž protiústavní. Soud došel k závěru, že žaloba není důvodná, proto ji v celém rozsahu zamítl,“ uzavřela Rollerová.
Nevíme, co bychom bez zámku dělali, znělo z Velkého Týnce
Obě strany si ponechaly lhůtu na zvážení odvolání a tak není vyloučeno, že se případ dostane ještě před krajský soud
Zámek, o který se vedl boj |
„Předpokládám, že klientovi budu doporučovat odvolání a on se rozhodne. Záleží samozřejmě na něm,“ podotkl Roman Chytil, právní zástupce Metropolitní kapituly u svatého Václava v Olomouci.
Podle starosty Velkého Týnce Petra Hanušky je verdikt velkou úlevou. Barokní areál z druhé poloviny 18. století je totiž dnes sídlem obecního úřadu a jeho okolí slouží místním jako zázemí pro všechny kulturní akce, pro které by obec neměla žádnou odpovídající alternativu.
„Byli jsme přesvědčeni, že právo je na naší straně a že žaloba je mylná. Jsem strašně rád, že soud nám dal za pravdu. Je mi ale velmi líto, že k tomu vůbec došlo. Byla to pro mě velice paradoxní situace. Jsem věřící člověk a starosta, který církvím přeje. Přispíváme na chod církví či na obnovu církevního majetku. Prostě mě to zaskočilo,“ uvedl starosta Hanuška.
„Pevně věřím, že i druhá strana zváží všechny okolnosti, které s tím jsou spojené, a že toto rozhodnutí přijme,“ dodal.
