Do Šternberka se na letošní ročník veteránského srazu sjelo přes 150 automobilů a motocyklů. Byl mezi nimi i čtyřiašedesátiletý sběratel. Diváky bavil nejen jeho modrý vůz s pozlacenými detaily a obrovským kufrem. Majestátně působil za volantem také sám Kratochvíl s nakrouceným knírem, v cylindru a prvorepublikovém smokingu.
"Tento francouzský automobil jsem si dovezl z Paříže. Objevili jej v jedné stodole a chtěli nechat sešrotovat," vypráví. Získání auta ovšem bylo pouze začátkem čtrnáctileté práce a vylaďování vozidla schopného jet až osmdesátikilometrovou rychlostí.
Pocit, když se konečně dalo klikou natáčené vozidlo do pohybu, jeho majitel ani nedokáže popsat. "Neuvěřitelný zážitek. V takovou chvíli aby snad u mě byl radši přítomný lékař internista. Pro jistotu. Kdyby to se mnou švihlo, aby mě ještě stihl zachránit," usmívá se Kratochvíl.
Na Ecce Homo do Šternberka dorazilo přes 150 veteránů.
Nic z povznášejícího pocitu mu neubírá ani fakt, že téměř sto let starý kus si na sto kilometrů vezme dvacet litrů benzínu. "Dřív se na spotřebu tolik nehledělo, takže ten drobeček by snad v létě žral i trávu u silnice," komentuje s nadsázkou Kratochvíl.
Pokaždé, když si sběratel přiveze domů další vrak starého automobilu, má jednu jistotu: pár následujících nocí bude mít hezké motoristické sny.
"Poté, co získám auto, které někteří můžou považovat za odepsané, jen přimhouřím oči a už vidím, jak krásně bude jednou vypadat. V noci se mi o tom třikrát po sobě zdá. Čtvrtý den už si radši vezmu prášek na spaní, ale hned po probuzení mi to nedá, a zase přemýšlím nad tou proměnou," popisuje Kratochvíl.
Do starých aut a motorek se zamiloval před pětatřiceti lety právě ve Šternberku. "Zrovna tu probíhal sraz veteránů a já náhodou projížděl městem. Jak jsem ucítil vůni výfukových plynů starých aut, už sem byl lapený," říká Kratochvíl.
Jeho prvním úlovkem byla motorka BSA z roku 1924 se saidkárou. "Někdo mi o ní řekl, a já se nedal odbýt, dokud jsem ji od původního vlastníka nezískal," vzpomíná Kratochvíl.
Postupně nashromáždil několik motocyklů, ke kterým přibývaly také automobily. Zatím poslední vůz si sběratel přivezl nedávno z Nového Zélandu. Fiata z roku 1910 objevil, ostatně jako většinu svých historických vozidel, náhodou přes svého známého.
"Chtěl jsem s ním mít premiéru tady ve Šternberku, ale ještě je na něm potřeba přes zimu leccos doladit. U veteránů se nedá nic uspěchat," popisuje Kratochvíl.
O hodnotě své sbírky mluví nerad. "Víte, nejčastější otázky které dostávám zní: Jakou ta auta mají cenu? Na jaké adrese je parkuji? A kdy odjíždím na dovolenou?," směje se Kratochvíl.
Bývalého vojáka z povolání, který se podílel na cvičení a přezkušování jízdních dovedností branců, motorismus bavil od malička. "Táta měl starý Mercedes 170 z roku 1937, s nímž normálně jezdil. Strašně se mi to líbilo," vzpomíná.
Přesto k moderním autům tak láskyplný vztah jako k jejich předchůdcům nezískal. Veteránista má rád mimo jiné chvíle, kdy si obleče montérky a podle získaných podkladů znova vlastníma rukama vrací půvab starému vozu.
"Od května do října jsem skoro každý víkend někde na akci či závodech. Když je ale čas, hlavně v zimě, spravuji, co se přes léto pokazilo, ulomilo nebo ztratilo," uzavírá muž, který doufá, že existuje veteránské nebe ve kterém si jednou bude moci s ostatními příznivci historických vozidel zařídit veteránský klub.
