Kdo není obdařen smyslem pro humor, neměl by knihu číst, případně jen za přítomnosti lékaře, uvádí spisovatelka Madla Pospíšilová Karasová svou prvotinu Kronika rodu Příšeráků. Příběhy vlastní rodiny, se kterou žije v Uničově na Olomoucku, začala popisovat, aby si ulevila, když jí děti dávaly obzvláště zabrat. Mimo to píše také temné hororové povídky.
Tři náročné týdny, které trávila bez přestávky s tříletým a šestiletým synem v lázních, ji před několika lety neplánovaně dovedly ke vzpomínání na rodinné trampoty.
„Psaní fungovalo jako psychoterapie. Úryvky jsem začala uveřejňovat na Facebooku. Strhla se kolem toho docela lavina a známí a kamarádky na mě stále tlačili, kdy to vyjde. Tak jsem to zkusila,“ vzpomíná na dobu, kdy rukopis posílala do vydavatelství a čekala, kdo se ozve.
Nakonec zareagovali ze dvou společností, jedna se později odmlčela. „V začátcích jsem propadala velmi často skepsi, protože začínající autor málokdy dostane zpětnou vazbu. Jsem neuvěřitelně ráda, že nakladatelství Epocha zůstalo, nebáli se začínající spisovatelky v pozdním věku a dali mi šanci,“ směje se čtyřicetiletá spisovatelka, vlastním jménem Marie Pospíšilová.
Od studií bohemistiky pracovala jako korektorka, většinou v menších nakladatelstvích. Cizí knihy jí rukama procházely i při obou mateřských dovolených. Pro změnu se rozhodla minulý rok.
„Červík ve mně hlodal, že by chtěl zkusit nahlédnout i na druhou stranu. Navíc přišlo lehké vyhoření,“ přibližuje.
Kronika rodu Příšeráků začíná svatbou a končí chvílemi předcházejícími očekávání druhého syna. Jeho starší bratr knihu v osmi letech ilustroval.
„Obálka vybízí k tomu, že se jedná o dětskou literaturu, ale pro děti to primárně určeno není. Možná pro ty starší jako antikoncepce. Kniha je pro začínající rodiče a pro všechny ženy, protože zachycuje příhody, ve kterých se každá matka musí poznat,“ poznamenává autorka. V nakladatelství už leží rukopis druhého dílu.
Když se ozve temná stránka
Při psaní stotřicetistránkové knížky podle svých slov čerpala z vlastních zážitků kombinovaných s humorem a ironií převzatých ze života a z oblíbených seriálů, jako je Červený trpaslík. Literární vzory naopak vyjmenovává u své odlišné spisovatelské polohy, kdy tvoří strašidelné povídky: Stephen King, František Kotleta, Robert Bryndza a další.
„Tady nechávám zahrát svou druhou stránku, pana Hyda. Na vydání teď čeká i rukopis povídek Hradby ticha,“ říká vystudovaná bohemistka a učitelka češtiny.
Do obsahu zařadila i příběh inspirovaný skutečnou událostí, masakrem vietnamských civilistů ve vesnici My Lai, nazvaný Den, kdy na Zemi zemřela naděje, se kterým loni uspěla v povídkové soutěži Knih Dobrovský.
Karanténu přetavila do povídky
Když se minulý rok Uničov ocitl v karanténě, znovu pomohlo Marii Pospíšilové psaní.
„Vzbuzovalo to ve mně poměrně dost nepříjemné pocity, které jsem pak přetavila do povídky Andílci,“ vzpomíná. Text se má objevit v antologii českých a slovenských hororových povídek Osidla temnoty připravované v nakladatelství Golden Dog.
Druhou její povídkou ve výběru bude Z(a)tracený kostel a někteří čtenáři v ní možná poznají zaniklou osadu Hutov nedaleko Sovince.
Odvážné rozhodnutí zkusit se psaním uživit, se potkalo s koronavirovou pandemií. Ta poznamenala i vydání Kroniky, kniha přišla na svět až po více než dvou letech před minulými Vánocemi. Křest měla v únoru v uničovském parku, aby bylo učiněno zadost epidemickým nařízením.
Kmotrem se stal místní starosta Radek Vincour. Za měsíc se potkali znovu, tentokrát na radniční věži. Starosta sem pozval Marii Pospíšilovou na autorské čtení před kamerou. „Cíleně jsem přečetla úryvek z kapitoly Lepší zítřky. Doufám, že už budou,“ věří.
