Když se Jiří Beneš loni od kamaráda dozvěděl, že na okraji Šternberka živoří starý zarostlý sad, hned druhý den byl na místě, aby si jej mohl prohlédnout. Teď už má pozemek za korunu pronajatý od města a postupně z divočiny vysvobozuje krásné šedesátileté třešně (facebookové stránky sadu zde).
Pás zeleně mezi polem a zahrádkářskou osadou Aleš ekologa okamžitě zaujal.
„Vešel jsem do úžasného biotopu. Podobných míst v dnešní krajině není moc. Všechno jede na produkci, v lese i v zemědělství. Mizí životní prostor pro ohrožené druhy hmyzu, ptáků i větší zvířata jako jsou zajíci nebo srnci,“ vrací se Jiří Beneš na přelom loňského jara a léta, kdy sad poprvé uviděl.
Ačkoli stromy jsou pořád plodné, hlavním cílem nejsou třešňové marmelády, ale právě význam sadu pro přírodu.
Pily se v sadu vyhýbají i stromům, které už nemají větve, nicméně pořád v nich mohou vyrůstat hmyzí larvy nebo hnízdit ptáci. Žijí tam například chránění brouci krasec třešňový a zlatohlávek chlupatý nebo kudlanka nábožná.
Třešně ovšem nazmar přijít nemusejí. „Chci, aby byl sad otevřený lidem. Když si někdo přijde nasbírat bečku na třešňovici nebo košík na buchtu, v žádném případě mi to nevadí,“ říká správce.
Místo je volně přístupné po polní cestě. Co si ovšem lidé přinesou, musejí si zase odnést. Žádné koše ani zázemí pro návštěvníky Beneš neplánuje. Místo laviček tam leží několik pokácených, nezpracovaných stromů.
Dílo zkušeného sadaře
Kdo sad vysázel, Jiří Beneš netuší. Ať už to byl kdokoli, moc dobře věděl, co dělá.
„Stromy jsou nádherně založené. Je jich tu asi sto padesát, jen se to teď těžko počítá, sad má tři a půl hektaru a zatím jsme vyčistili jeden. Dost třešní mezitím vyrostlo samo z pecek. Do toho trnky, hlohy, jabloně, stará hrušeň,“ líčí Beneš, který už na místo pozval i různé znalce na ovocné odrůdy.
Jedním z nich byl i sadař Ondřej Dovala. „Díky tomu, že třešně jsou vysazené v řadách vzdálených od sebe dvacet i více metrů a rovněž vzdálenost jednotlivých stromů v řadách je úctyhodná, mají pravidelné koruny, které jsou zavětvené až k zemi. I přes jistý věk nejde o stromy, které by se měly vykácet nebo nechat na samovývoj, a tedy postupné chřadnutí,“ hodnotí odborník.
„Přestože starých třešňovek u nás existuje celá řada, jsou v naprosté většině případů za zenitem omladitelnosti stromů, z tohoto úhlu pohledu je šternberský sad opravdu unikátní,“ dodává Dovala.
Práce na pět let minimálně
I když tráví Jiří Beneš v sadu každý den aspoň čtyři hodiny, sám by takové množství práce nezvládl. Odhaduje, že potrvá pět let, než bude místo podle jeho představ.
Zve proto dobrovolníky z celé republiky, které ubytovává a stravuje u sebe doma.
„Protože už na to přestal stačit rodinný rozpočet, troufl jsem si vypsat dárcovskou výzvu. Setkalo se to až s překvapivě velkým zájmem, jsem za to moc vděčný. Vybralo se přes sto tisíc korun, což mi pokryje všechny náklady, které s tím mám. Navíc můžeme pořídit také motorovou pilu a křovinořezy,“ těší ho.
V sadu, který při srovnání leteckých snímků začal zarůstat přibližně v roce 2003, připravuje správce na červen výstavu velkoformátových obrazů šternberského malíře Petra Zlámala.
„Do budoucna chystáme i noční pozorování hmyzu, bude to i pěkné místo na focení svatebních fotek. Jsem otevřený jakémukoli nápadu,“ přemítá.
Zatím je před ním a dobrovolníky ještě pořádná dřina. Výsledkem jsou i hromady dřeva. Něco stopí Benešovi doma, část si berou zahrádkáři ze sousedství, podařilo se domluvit i odběr v olomoucké zoologické zahradě. I dřevo je Jiří Beneš ochotný darovat.
Obnovy sadů
Starých sadů v české krajině ubývá. Od 19. století byly ovocné sady například na svahu Kosíře, kde však postupně zarůstaly.
V posledních přibližně sedmi letech se proto ochránci přírody pustili do jejich obnovy.
„Přicházejí stále nové druhy ovocných stromů a na ty staré a místně významné se zapomíná. Staré sady a ovocné stromy kolem cest mizí a vysazovány jsou pouze nové odrůdy. Přitom staré a krajové odrůdy mají řadu vlastností, které nenajdeme u odrůd moderních - odolnost proti nemocem, přizpůsobivost místnímu klimatu nebo půdním podmínkám,“ uvádí na svém webu Regionální sdružení Iris Prostějov, které patří pod Český svaz ochránců přírody.
