Začátek dvacátých let nebyl pro kolínského gymnazistu Václava Morávka vůbec jednoduchý. Ještě mu ani nebylo osmnáct, když mu v roce 1921 náhle zemřel otec Josef, Václavově matce Jaroslavě to podlomilo zdraví a trpěla duševními kolapsy.
A právě na něj jako na nejstaršího muže padla v zadlužené rodině veškerá zodpovědnost.
To začátkem roku 1923 zásadně ovlivnilo Morávkovo životní rozhodnutí. Po maturitě stál tento skaut a později i amatérský fotograf na křižovatce. Vyrazit na studia na pražskou Karlovu univerzitu jako jeho starší sestra Jarmila, nebo nastoupit do Vojenské akademie v Hranicích na Přerovsku?
Vybral si armádu. Věrnost prvorepublikovému Československu odpřisáhl coby žák prvního ročníku na nádvoří akademie symbolicky 28. října. Masarykova republika tak získala jednoho ze svých nejvěrnějších vojáků. Morávek, později známý jako Pobožný pistolník, ji však přežil jen o pár let.
Osud Václava Morávka |
Nyní je však mladík na škole v Hranicích, byl přidělen k dělostřeleckému oddílu. Osudovou náhodou je, že na akademii tehdy pouze o ročník výš studoval Ctibor Novák, rovněž budoucí známý odbojář a také pozdější švagr Josefa Mašína, s nímž bude Morávek v Praze za několik let čelit gestapu.
„Úkolem Vojenské akademie v Hranicích, jako jediné československé vyšší vojenské školy, bylo vychovávat důstojníky zbraní Československé armády. Do roku 1939 bylo z akademie vyřazeno několik tisíc nových poručíků, kteří nastupovali do funkcí velitelů čet,“ popisuje v monografii Muž proti okupaci historik Vilém Čermák, který Morávkův život a osud detailně zmapoval.
„Byli vychováváni v demokratickém a vlasteneckém duchu a později za německé okupace mnozí z nich, stejně jako Václav Morávek, prokázali svoji odvahu v domácím i zahraničním odboji,“ dodává.
Budoucí odbojář byl skvělý jezdec, vyhrával závody v parkuru
Na akademii Morávek zpíval ve sboru či bojoval se známkami v předmětech věnovaných terénu či samotné dělostřelbě. Školu však úspěšně dokončil v roce 1925 jako poručík dělostřelectva.
„Během studia sice nedosahoval výtečných výsledků, avšak prostředí akademie mu vtisklo zásady důstojníka Československé armády,“ píše Čermák.
Té poté Morávek začal sloužit v dělostřeleckém pluku číslo 107 v Olomouci, patřil k němu až do roku 1939, kdy po okupaci nacistickým Německem již dříve mnichovskou dohodou okleštěné Československo definitivně zaniklo.
V Olomouci Morávek bydlel přímo v historickém centru v dnešní Šemberově ulici číslo 2. Na bývalém měšťanském domě z 15. století ho od předloňského března připomíná pamětní deska. Na delší čas opustil město jen jednou, kdy v letech 1931 až 1933 působil ve Vojenském jezdeckém učilišti v Pardubicích. Koně miloval, byli i nejčastějším námětem jeho velmi povedených kreseb.
„Koně ho fascinovali svou ušlechtilostí a temperamentem. Většina z jeho zachovaných osobních fotografií pochází právě z prostředí, kde se věnoval drezuře koní,“ přibližuje historik Čermák.
Ze zhruba 172 centimetrů vysokého Morávka se stal výborný jezdec. Z Pardubic si do Olomouce přivezl z jezdecké soutěže zlatou medaili, přímo v Olomouci v roce 1929 a 1934 získal pohár za první místo v parkuru. V budoucnu se pak chtěl věnovat dostihovému ježdění. Kromě toho často bodoval také ve střeleckých soutěžích.
Morávek byl známý šprýmař, jeho charakter byl ale oceňován
Vedle koní byl Morávkovým velkým oblíbencem dobrman pojmenovaný Ryn. Podle Čermáka byl doslova virtuózně vycvičený ke všelijakým kouskům, často dokázal lidi v Morávkově okolí překvapit. Na pokyn svého pána uměl například nadzvedávat sukně pohledným ženám na promenádě.
Kdo byli Tři královéZpravodajsko-sabotážní skupinu, která vznikla krátce po okupaci Čech a Moravy, od léta 1939 tvořili podplukovníci Josef Mašín a Josef Balabán a štábní kapitán Václav Morávek. Jejich hlavním úkolem byla zpravodajská činnost, ke spojení s Londýnem využívali kurýry i vysílačku. Pustili se ale i do sabotáží a útoků. Asi nejznámější jsou pumové útoky na policejní ředitelství a ministerstvo letectví v Berlíně či bomba nastražená na šéfa SS Heinricha Himmlera. Ten přežil jen díky zpoždění svého vlaku. Němcům se nakonec podařilo elitní skupinu, kterou sami pojmenovali Tři králové, rozbít. V dubnu a květnu 1941 po přestřelkách zatkli a později popravili Balabána a Mašína. Morávka živého nedostali (více o jeho posledních okamžicích čtěte zde). |
„Pro samotného Morávka byl Ryn mimo jiné i mementem, nostalgickou vzpomínkou na službu v armádě, neboť pes - jakoby symbolicky - zemřel nedlouho před mnichovskou tragédií,“ doplňuje Čermák.
Sám Morávek měl humor velice rád, stejně jako kdysi jeho otec byl známý šprýmař. Morávkovu povahu podle Čermáka výstižně zaznamenal v roce 1937 v obvyklém ročním hodnocení velitel dělostřelecké brigády, plukovník generálního štábu Josef Bartoš:
„Je velmi snaživý, podnikavý a svědomitý, s velmi vyvinutým smyslem pro odpovědnost. Jeho chování ve službě je uctivé. Mimo službu je kamarádský, veselý a vtipný se sklonem k povídavosti. Jeho letora patří mezi živé. Je zároveň velmi sebevědomý, ale poněkud citlivý, avšak bez škodlivých sklonů,“ zapsal plukovník Bartoš.
„K jeho intelektuálním schopnostem patří velká bystrost, chápavost a schopnost logického uvažování. Jeho vojensko-teoretické vědomosti jsou velmi dobré, zvláště pak znalosti v oboru jezdeckém,“ popsal dále.
Morávka, který nakonec dosáhl hodnosti štábního kapitána, pak ohodnotil jako vytrvalého a dosti odolného muže se slušným a spořádaným zevnějškem.
„Má velmi dobrý vliv na podřízené, dovede udržet kázeň a umí vyžadovat práci,“ dodal Bartoš.
„Věřím v Boha a ve své pistole“
Obrovskou roli ovšem hrála v životě mladého důstojníka také víra. Přivedla ho k ní maminka, v jeho duchovním rozvoji na něj měla dominantní vliv.
„V rozhovorech, které spolu často vedli v době jeho dospívání, mu vštěpovala základní vztah k hodnotám. Právě matčiny mravní imperativy později zformovaly romanticky smýšlejícího mladíka do nesmiřitelného odpůrce německé okupace,“ uvádí Čermák.
Vyzdvihuje, že Morávkova matka svého syna podporovala navzdory gestapu i v době, kdy byl v odboji. Jednak dopisy, kde spolu rovněž řešili náboženství, jednak nezbytně nutným jídlem či čistým oblečením.
I ji proto gestapo pronásledovalo, nervy jí ničily časté domovní prohlídky. Od ledna do června roku 1942 pak byla vězněna na Pankráci a v terezínské pevnosti. Václava o řadu let přežila, zemřela v Kolíně v lednu 1966 v 89 letech.
Jejímu synovi se zřejmě až po válce začalo přezdívat Pobožný pistolník. Byl známý tím, že si vždy večer čte v Bibli kralické, k okamžité obraně však měl u sebe dvě pistole a také zásobu munice.
Již legendární je pak výrok, který zazněl při jednom z prvních setkání s Josefem Mašínem. Zajímalo ho, v co o osm let mladší Morávek věří. A ten odvětil: „Věřím v Boha a ve své pistole.“
