Soud se případem zabýval téměř dva roky. Nemohl se mimo jiné právě dopočítat škody, kterou obžalovaná způsobila. Obžaloba ji původně vinila ze zpronevěření téměř deseti milionů korun, nové vedení záložny mluvilo dokonce o jedenácti.
Sama obžalovaná se ale přiznala k částce do pěti milionů korun. Soud nakonec výši škody stanovil na 4,5 milionu.
"Razantně jsme snížili výši škody, změnila se tím právní kvalifikace a obžalované v tomto případě hrozilo dva až osm let," uvedl předseda senátu Vladimír Hendrych. Trest je podle něj na místě, byť se žena přiznala a projevila lítost.
"Na druhou stranu negativní úlohu sehrála dlouhá doba, během které trestnou činnost páchala. Těch útoků bylo navíc tolik, že ani nedokážeme definovat, kolik jich bylo. Za tu dobu se záložně navíc neomluvila a neprojevila snahu k náhradě škody," doplnil předseda senátu.
Obě strany si po rozhodnutí soudu ponechaly lhůtu pro případné odvolání. Státní zástupkyně původně požadovala vyšší trest, obhájce podmínku s dlouhou zkušební dobou. Soud nakonec kromě trestu a náhrady škody také zakázal Markové na dobu pěti let činnost v oboru.
Žena platila auta, dovolené i manželovo ztrátové podnikání
Marková si v záložně nejprve vzala několik úvěrů na sebe. Když jí přestaly peníze stačit a potřebovala dluhy splácet, sáhla v roce 2007 na peníze svého zaměstnavatele. Aby své jednání zastřela, vyhotovila ve 26 případech fiktivní smlouvy o poskytnutí úvěrů na jména svých klientů.
Když pak později na základě výsledků kontrolní činnosti záložny už nemohla samostatně rozhodovat o schvalování úvěrů, vyhotovovala v desítkách případů v elektronické podobě kontokorentní rámce k běžným účtům klientů z řad bývalých či stávajících členů záložny bez jejich vědomí. Počítání škody pak bylo složité i kvůli chaosu v provozu záložny.
"Kontrolní systém byl v záložně katastrofální, v podstatě tam žádný nebyl," okomentoval v průběhu jednoho z dřívějších líčení důvody problémů s vyčíslením přesné částky soudce Hendrych.
Marková za zpronevěřené peníze mimo jiné koupila BMW nebo čtyři koně. Jejich ustájení přitom od roku 2011 musí platit stát a stojí ho zhruba třicet tisíc korun měsíčně (podrobnosti čtěte zde).
Kromě toho žena z cizích peněz platila i leasing na druhý vůz, financovala manželovo neúspěšné podnikání nebo páru platila dovolené na Kanárských ostrovech či v Paříži.
