„Už mi pomalu docházejí zásoby, takže si dáme centrum a zajedeme doplnit tekutiny,“ hlásí mi na uvítanou řidič Stanislav Smička, když před olomouckou radnicí nasedám do auta vybaveného tryskami a „batohem“, který pojme osm tisíc litrů vody.
Jen, co se rozjedeme, sahá po ovladači kropení, aby s ním před autem ve vteřině vykouzlil úžasný vodní vějíř, kterým navíc na slunci probleskuje duha. Po chvíli však zastavujeme.
„Půjdu seřídit trysky, aby to mělo ještě větší efekt,“ vychází mi vstříc šofér.
Po okruzích na Horním a Dolním náměstí nastává podle něj nejvyšší čas zajet ke zdroji. V autě sice žádný ukazatel stavu zásob vody není, Smička to ovšem pozná podle toho, jak se vůz houpe.
„Čím méně vody máme, tím je to houpání silnější, jak voda šplouchá,“ prozrazuje.
Voda je z vlastní studny, i tak stojí kropení půldruhého milionu
Pro tekutiny míříme do areálu ve Chválkovicích, kde mají technické služby vlastní studnu, což se příznivě promítá do nákladů.
„I tak ale máme ročně vyčleněno na kropení 1,5 milionu korun,“ dozvídám se následně od vedoucího provozu místních komunikací, čištění a zimní údržby Antonína Zívaly.
Ke zdroji řidiči dvou kropicích vozů musejí pětkrát až šestkrát za den a celkově za jednu směnu ujedou 150 až 180 kilometrů.
„Obě auta v součtu tak spotřebují 80 až 100 tisíc litrů vody,“ popisuje Zívala. Pro ilustraci denní průměrná spotřeba vody na osobu činí podle tabulek vodáren 89 litrů, tedy necelých 33 tisíc za rok.
Na asfaltu se voda chvíli udrží, na kostkách rychle steče do spár
Ale zpět k mé dočasné roli závozníka. Po doplnění zásob, což zabere přibližně čtvrt hodinky, vyrážíme po stejné trase zpět do centra. Místa, kterými jsme projížděli, jsou už ale suchá.
„Na asfaltu se voda nějakou dobu udrží. Horší je to s dlažebními kostkami, kde steče do spár. V historickém jádru člověk po několika minutách nepozná, že jsem tudy projel,“ přibližuje Smička. Centrum je pro šoféry náročnější, i co se týče řízení a obsluhy kropení.
„Musíme sledovat nejen provoz na silnici, ale i pohyb lidí na chodnících. Samozřejmě jim nemůžeme kropit nohy. Výjimečně se to ale stane, a to hned někteří chtějí peníze na čistírnu,“ uzavírá Smička.
Při mé projížďce se ale nic podobného nestalo. Naopak dělníci opravující náměstí Národních hrdinů kropicí vůz sami naváděli, aby je vodním vějířem alespoň trochu osvěžil.
