Budoucí hrdina se narodil 20. srpna 1912 v obci Donín, nynější místní části Toužetína ležícího v Ústeckém kraji. Zde také vyrostl a nastoupil na obchodní akademii v nedalekých Teplicích, kde v roce 1932 odmaturoval.
Poté ale zamířil na Moravu, neboť byl přijat do Vojenské akademie v Hranicích, jejímž úkolem byla příprava budoucích armádních důstojníků. Fajtlovým cílem bylo dostat se k letectvu.
„Konec prvního ročníku se blížil kvapíkem a začal mě mučit nejdůležitější starostí: co dělat, aby mě přijali k letectvu. Průšvihům jsem se dokázal vyhnout snadno, pro fyzičku jsem si přidával metry a minuty v běhu, při vzpírání kila, při fotbalu se vyhýbal zranění. Často jsem chodil za posluchači 5. čety, bývalými aspiranty letectva, a tahal z nich rozumy,“ popsal Fajtl ve své knize Z Donína do oblak.
Posedlost jít proti jakékoli přesile vystřídalo národní ponížení
Nakonec uspěl a ve druhém ročníku tak nastoupil k takzvanému leteckému oddělení, které sídlilo na letišti na kraji Prostějova. Zde se také Fajtl dostal 29. srpna 1934 v rámci výcviku poprvé do vzduchu. Následujícího roku akademii absolvoval a čekalo ho další stěhování v rámci Hané - tentokrát do Olomouce, kde sloužil u 2. leteckého pluku a zažil také první mobilizaci v květnu 1938.
Ani olomouckou anabází ale Fajtlovo „putování po Hané“ nekončilo, neboť se mu později splnil sen a byl poslán k výcviku na stíhacího pilota na letiště Stichovice u plumlovské přehrady, a poté přeložen k 63. letce v Přerově-Henčlově.
Následně absolvoval v Praze také - ke své nelibosti - výcvik na pilota vícemotorových letadel, aby mohl případně pilotovat i bombardéry. Právě během něj pak zažil druhou mobilizaci, která měla podle něj bojovně odhodlanou a nadšenou atmosféru.
„Jednou během ní, když jsme v uniformách vycházeli po představení z divadla, začali lidé nadšeně provolávat slávu armádě a vyhazovali nás do vzduchu. Byla v tom úžasná až posedlost rukovat proti jakékoli přesile. Tím větší zklamání a národní ponížení znamenala Mnichovská dohoda. I my letci jsme to brali jako potupnou zradu,“ popsal.
Nesměli bojovat a vyšší moc jim zabránila i uletět
V té době přitom ještě netušil, jak hořké chvíle ho ještě teprve čekají. Právě v Přerově totiž musel 15. března 1939 po zahájení okupace Čech, Moravy a Slezska předat tamní letiště německé armádě. Předání a zapečetění strojů v hangárech zůstalo na něm, neboť velitel letiště dostal „housera“. Tyto momenty zachycuje i film o českých letcích Tmavomodrý svět.
Několik pilotů včetně Fajtla si před příjezdem německých sil v hlavě pohrávalo s myšlenkou uletět do Polska, i v této formě „boje“ jim ale zabránila vyšší moc.
„Zastavili jsme se před přístěnkem hangáru, jednotně odsoudili hnusné počasí, které škrtlo v mnohé hlavě šílený plán na úlet. Šeptali jsme si o něm v autě i s Bohouškem Horákem. Ne, v této situaci to nebylo možné. Rozbředlý terén, sněhové vánicové přeháňky a mraky až na zem by odradily od startu i toho nejstatečnějšího pilota,“ nastínil okolnosti Fajtl ve své knize.
V ní se také mimo jiné nepřímo dotkl i jedné z dodnes probíraných otázek - zda se republika měla bránit a zda by měla šanci.
„Viděli jsme, že Wehrmacht nebyl jenom „Cirkus plechový“, jak se hodně šuškalo. Německá letadla Ju-88, Do-17, He-111 a hlavně stíhací Me-109 byly moderní stroje, mnohem rychlejší než naše. Proti nim bychom v boji byli těžko obstáli. Také mobilní technika, která harašila i v ulicích Přerova, nebyla jenom z papundeklu pro vytírání očí, ale ukázala se dokonalou zbraní s mohutnou výzbrojí a výstrojí,“ popsal pozdější válečný hrdina.
Část Němců jen salutovala, jiní hajlovali. A někteří vytáhli pistole
Jeho vyprávění navíc popisuje i velké rozdíly v chování německých vojáků. Zatímco někteří normálně salutovali a zahájili podle Fajtla konverzaci při předání slovy „je nám líto, ale konáme jenom svoji povinnost“, důstojník Schubert přebírající letiště si neodpustil hajlování.
„Studený, rozpačitý a trapný okamžik ukončil Schubert. Otevřel aktovku, vyndal pár tiskopisů a vedle na stůl položil letecké snímky našeho letiště, drze pořizované letouny Luftwaffe z velkých výšek při ilegálních přeletech našeho svrchovaného území,“ popsal Fajtl.
Večer pak vše vyvrcholilo střetem s německou hlídkou, jež neunesla odmítnutí nabídek k tanci od českých dívek sedících u stolu s Fajtlem a dalšími vojáky. Opilá dvojice si pak na Čechy počkala před hospodou, vytáhla na ně zbraně a hrozila jim zastřelením, což prokládala národnostními urážkami. Za to se ale české straně následně od německých důstojníků dostalo okázalé omluvy.
Válečný hrdina Fajtl |
Už v „den potupy“ Fajtl přísahal, že odejde do zahraničí, protože odmítá sloužit nepříteli a hodlá mu škodit jak to jen půjde. Své předsevzetí proměnil v čin o necelé tři měsíce později.
„Vím jenom, že to, k čemu jsem se odhodlal, je správné a že je to výsledek výchovy našich dobrých kantorů v civilních i vojenských školách a vliv četby naší slavné historie. Říká se tomu láska k vlasti,“ shrnul ve své knize Fajtl.
„A s tou bych chtěl vydržet až do konce velkého boje, který bude i mým zápasem a který, jak jsem přesvědčen, musí přijít. Útěk za hranice byl nejvhodnější způsob, jak bezohlednou ránu pod pás vydržet, jak se po ní vzchopit, vstát a doufat, že najdeme příležitost k odplatě,“ dodal.
Bojoval na západní i východní frontě...
Ten zamířil nejprve do Polska a poté do Francie, kde se zapojil i do vzdušných bojů.
„Po porážce Francie byl v červnu 1940 s dalšími asi čtyřmi tisíci československými vojáky evakuován do francouzského Alžírska a poté do Velké Británie. V září se pak zapojil do bitvy o Anglii,“ shrnul historik Jan Sobotka, který letcův životní příběh sepsal pro zařazení do Galerie osobností Olomouckého kraje, kterou sestavilo olomoucké Vlastivědné muzeum.
Fajtl poté bojoval nad Francií či Belgií, v dubnu 1942 se pak stal prvním Čechem, který velel peruti složené převážně z britských pilotů. O měsíc později byl ale sestřelen (sám ovšem v bitvě také jedno letadlo sestřelil) a absolvoval dlouhou cestu z okupované Francie a internaci ve Španělsku. Trvalo tak více než rok, než se mu podařilo vrátit zpět do Velké Británie.
Během druhé světové války se přitom zapojil do bojů i na východní frontě a to například během podpory Slovenského národního povstání či opavsko-ostravské operace.
Když válka skončila, absolvoval Vysokou válečnou školu a posléze se tam stal lektorem, a také zamířil jako důstojník do generálního štábu. Také se v roce 1947 oženil s Hanou Chládkovou.
...ani to ho ale neuchránilo před represemi komunistů
Po únorovém převratu roku 1948 se postupně stal pro komunistický režim nepohodlným a v roce 1949 byl propuštěn a degradován na vojína. Represe pak vyvrcholily o rok později zatčením a vězněním na Mírově. Rodina válečného hrdiny byla navíc bez náhrady vystěhována z pražského bytu.
Z vězení vyšel Fajtl až po 17 měsících a poté se živil nejprve jako dělník a pak jako účetní. Částečné rehabilitace se dočkal v roce 1964, kdy byl povýšen na plukovníka v záloze a stal se zaměstnancem československé státní inspekce jako vyšetřovatel leteckých nehod.
Na plnou rehabilitaci si ale musel počkat až do sametové revoluce. V roce 1990 je tak povýšen na generálmajora v záloze a roku 2002 do hodnosti generálporučíka v záloze. Válečný hrdina několika zemí nakonec umírá v Praze 4. října 2006 ve věku 94 let.
„Je mimo jiné nositelem nejvyššího státního vyznamenání České republiky - Řádu Bílého lva, dále Řádu Milana Rastislava Štefánika, nejvyššího francouzského státního vyznamenání - Řádu čestné legie a britského Distinguished Flying Cross,“ shrnul historik Sobotka.
