Současný elitní vojenský útvar navazuje na dlouholetou historii, která sahá až do doby Rakouska-Uherska i dál. Kapitola zvaná „vojáci a Hranice“ se totiž začala psát už v roce 1852. Tehdy bylo město vybráno pro vybudování rozsáhlého vojenského ústavu. Během pár let na 21 hektarech vyrostl jeden z nejrozsáhlejších komplexů ve střední Evropě.
Hranický areál už tehdy skrýval rozsáhlá cvičiště, střelnice, jízdárny, nechyběla také nemocnice, veterinární stanice, tělocvična, šermírna, ale třeba i francouzský park či botanická zahrada. Hranický vojenský ústav měl dokonce svůj hřbitov a patřila k němu také plovárna s loděnicí na nedaleké Bečvě.
Po vzniku první republiky pokračoval ústav ve výchově vojáků - vznikla zde vojenská akademie.
„Šlo o prestižní akademii, která připravila pro armádu stovky důstojníků. Mnoho z nich se zúčastnilo během druhé světové války protinacistického odboje,“ uvedl Vaňourek, který je společně s Eduardem Stehlíkem autorem knihy Moravská brigáda.
Po válce komunisté zřídili v Hranicích jen učiliště, pak zaniklo
Skvělý zvuk si akademie získala pod vedením generála Otakara Zahálky, který později stál v čele Zemského velitelství Obrany národa na Moravě. Za svou práci pro odboj byl zatčen gestapem a v roce 1942 popraven. Hranická kasárna dnes nesou jeho jméno.
Do dějin protinacistického odboje se zapsali také další absolventi hranické vojenské akademie. Například Otakar Jaroš, hrdina Sovětského svazu, nebo letecké eso RAF z bojů o Velkou Británii František Fajtl. Další velká jména Oldřich Talášek a Tomáš Sedláček si vysloužili velké uznání jak na východní, tak západní frontě.
„Ironií osudu byli později pronásledováni komunistickým režimem, Fajtl a Sedláček skončili v nacistických kriminálech, Taláška z armády vyhodili. Možná by totéž čekalo i Jaroše, pokud by nezahynul v bitvě u Sokolova,“ míní Vaňourek.
Po válce byla akademie obnovena, ale po komunistickém puči v únoru 1948 se z ní stalo podle sovětského vzoru pouhé učiliště a nakonec zcela zanikla. Historie samotné 7. mechanizované brigády se tak začíná psát na podzim 1994.
„20 let existence, to není jen významné výročí, ale především léta naplněná náročným výcvikem, přípravou k obraně státu a úspěšným nasazením vojáků a jednotek brigády v zahraničních misích a také při povodních. Jsem přesvědčen, že v nich příslušníci ‚Sedmičky‘ obstáli se ctí,“ říká velitel brigády Josef Kopecký.
Velký a doslovný křest ohněm přišel na zahraničních misích
Velkým milníkem v historii 7. mechanizované brigády byla první zahraniční mise, která trvala od srpna 1998 do března 1999. Velel jí Ján Gurník, pozdější velitel 7. mechanizované brigády.
„Ten, kdo prošel mírovou operací na Balkáně, viděl tisíce lidí v nesnázích, viděl je, jak trpí, a uvědomil si, že armáda je v takových případech poslední záštitou. Zárukou zastavení vraždění a mučení a zavedení pořádku,“ vzpomíná v knize Gurník.
Další z velitelů Jaroslav Pražan popsal svou první misi slovy: „Říkal jsem si, že to snad v Evropě na konci 20. století ani není možné. V jedné jeskyni se našly pozůstatky desítek, možná stovek lidí, kteří byli nahoře popravováni a vyhloubenou dírou padali do jeskyně. Těžko se o tom mluví a už vůbec to nejde pochopit.“
Peklo zažili vojáci z hranické brigády také při misi v Iráku. „Po dobu našeho působení v Basře byla základna zasažena více než třemi stovkami raket a minometných střel, které si mezi koaličními vojáky a civilními zaměstnanci vyžádaly řadu obětí,“ popsal nasazení v Iráku v období od prosince 2007 do června 2008 tehdejší zástupce velitele útvaru Jiří Hrazdil.
Vojáci umírali i na misi zaměřené na obnovu a pomoc
V roce 2008 působili hraničtí vojáci také v Afghánistánu v rámci provinčního a rekonstrukčního týmu. Na konvoj zaútočil Tálibán. Jeden voják byl zabit, další přišel o ruku a nohu.
„Myslím, že teprve po této události si někteří uvědomili, že neplatí, co si možná mysleli. Totiž že se jich válka v Afghánistánu netýká, protože my jsme PRT (provinční rekonstrukční tým - pozn. red.) a na válku jsou Američani. Také se domnívali, že místní naši pomoc ocení, a proto se nám nemůže nic stát. Z těchto pocitů všichni rychle vystřízlivěli,“ vzpomíná v knize Ivo Střecha, velitel kontingentu a bývalý velitel 7. mechanizované brigády.
Příslušníci hranické brigády hráli významnou roli také na jiném místě v Afghánistánu - v provincii Wardak. Ani tam je tvrdý a náročný výcvik, kterým prošli, nemohl připravit na všechno.
Své o tom ví Michal Kucharsky, dříve vysoký důstojník brigády. Při nasazení ve Wardaku byl velitelem jedné z jednotek. Datum 31. května 2011 nikdy nezapomene. Pod jeho vozidlem vybuchl u vesnice Salar nástražný systém.
„Ozvala se rána. První, co mě napadlo, bylo, že nás zasáhla řízená střela nebo že jsme najeli na minu. Vtom nás tlaková vlna vymrštila vysoko nad úroveň okolního terénu. Náraz na zem byl strašlivý,“ popsal Kucharsky. Ze čtyř členů posádky dva nepřežili.
Pro brigádu žijí i ti, kteří jsou nyní například na generálním štábu
Co hranickým vojákům usnadňovalo život při nasazení v zahraničí, byla schopnost improvizace.
„My jsme doopravdy schopni improvizovat ve všem, což nám v neustále se měnícím prostředí poskytuje značnou výhodu,“ řekl velitel jednotky působící ve Wardaku v roce 2013 Jan Zezula. Například loni do seznamu států, ve kterých hraničtí vojáci působí, přibylo také africké Mali. Podílejí se tam na výcviku malijské armády, aby byla schopna čelit útokům radikálů.
Knihu k výročí hranické brigády napsali pražský vojenský historik Eduard Stehlík a mohelnický historik Martin Vaňourek, autor řady publikací s vojenskou tématikou.
„Byla to krásná práce, získali jsme obrovské množství materiálu, jen fotografií bylo téměř tři čtvrtě milionu. Snažili jsme se do knihy vybrat opravdu to nejzajímavější,“ říká Vaňourek. A čím na něj hraničtí vojáci zapůsobili nejvíc?
„Vedle vysoké profesionality a dalších nezbytných věcí je tu jedna nezanedbatelná vlastnost. Ti, se kterými jsem se setkal, jsou do jednoho obrovští srdcaři, kteří pro hranickou brigádu pořád žijí, i když jsou mezi nimi lidé pracující dnes na generálním štábu,“ ocenil Vaňourek.
