„Přes nesporná pozitiva osobnosti továrníka Wilhelma Brasse, jako byl vyvinutý smysl pro podnikání, téměř nadlidská energie, se kterou se vrhal do práce, houževnatost a osobní obětavost, jej lze v celkovém hodnocení označit za až ‚urputného germanizátora‘ severní Moravy, který se snažil ve všech oblastech prosazovat německé zájmy,“ sdělila historička Dagmar Tempírová Kotrlá.
Zpět ale k začátkům textilního magnáta. Ten se po studiích rozhodl spolu s bratrem osamostatnit a založil obchod s textilem v Langenbielau, tehdy pruském Slezsku (dnes Bielawa v Polsku). Obchod však nevynášel a Brass se rozhodl odejít. Vytipoval si Uničov, kde založil po vzoru svého otce barvírnu textilu.
Brzy ale zjistil, že ve městě bez železničního spojení podnikání nepokvete tak, jak si představoval, a v roce 1856 se odstěhoval do Zábřehu, kde se stal společníkem tamního známého barvíře Julia Lensena. Po jeho smrti v roce 1870 pak Brass odkoupil podíl od Lensenovy rodiny, firmu zcela ovládl a začal zvyšovat výrobu.
Po světě se proslavil barvením takzvanou tureckou červení. A protože kapacita zábřežské barvírny přestala stačit, založil Brass další v Dolním údolí u Varnsdorfu. O čtyři roky později přistavěl přádelnu bavlny v Zábřehu, kterou dál rozšiřoval, a v roce 1879 vybudoval další barvírnu v dnešním Polsku.
Pustil se také do cukrovarnictví, když ovládl cukrovar v Mohelnici. Do dravého podnikání rychle vpluli i Brassovi potomci. Firma Wilhelm Brass a synové prosperovala a začátkem 20. století už zaměstnávala na 1 500 lidí. Ze Zábřehu mířilo prvotřídní žádané zboží do celého Rakousko-Uherska a dalších evropských zemí, ale také do Ameriky, Indie či Egypta.
Brass se navíc se stejnou vervou pustil i do komunální politiky. Zábřežským radním byl od roku 1864 a od roku 1874 byl 17 let starostou.
Podnikatelské schopnosti zdědili všichni synové...
Jeho podnikatelské buňky navíc zdědili vrchovatě i tři synové. Všichni tak zdárně pokračovali v rozšiřování rodinného majetku. Syn Otto se stal provozním šéfem zábřežské textilky a později také spolu s oběma bratry společníkem ve Schmeisserově přádelně ve Vitošově na Zábřežsku.
Brassovské impérium pak rozšiřoval i do jiných oblastí, když se stal společníkem zábřežské slévárny a strojírny Lederer. Založil také německý spořitelní a záloženský spolek. Mladší Gustav byl zase dlouhé roky ředitelem závodu u Varnsdorfu, kde později vybudoval další vlastní textilní továrnu.
Otec ale vsadil především na nejmladšího syna Hermanna a podle všeho dobře udělal. Po studiích na prestižních švýcarských školách nastoupil Hermann v roce 1875 do rodinné firmy a po otcově smrti se stal jejím šéfem.
Rovněž on se neuzavíral jenom do textilního oboru. V roce 1904 založil spolu s Ludwigem Doczekalem elektrotechnickou továrnu v Mohelnici, ze které později vyrostl velký závod Siemens, dnes patřící mezi největší výrobce elektromotorů na světě.
...zároveň ale byli radikálními nacionalisty
Vedle pozitivního rozvoje podnikání se však Otto a Hermann Brassovi zapsali do historie taky negativně jako fanatičtí němečtí nacionalisté. Otto byl šéfem kontroverzního Spolku severomoravských Němců a členem německé národní rady pro Moravu.
Hermann se zase kromě jiných funkcí v řadě německých spolků podílel na založení německé nacionální strany na Moravě a za tu se stal také poslancem moravského sněmu a členem říšské rady ve Vídni. Dlouhé roky byl zábřežským zastupitelem a radním.
Proslul mimo jiné jako horlivý podporovatel německého školství. Nelitoval peněz a zakládal německé základní školy i tam, kde Němců žilo málo. Pak měli ředitelé problém školy vůbec naplnit. Měl také hlavní zásluhu na vybudování německé průmyslové a dívčí školy.
Na druhou stranu pro české školství neměl pochopení. Zcela otevřeně vystupoval proti nově zbudovanému českému gymnáziu v Zábřehu, dokonce vyhodil několik desítek českých zaměstnanců jeho zábřežského závodu, kteří se přes výslovný zákaz Hermanna Brasse zúčastnili slavnostního otevření gymnázia v roce 1901.
Třetí generace Brassů navázala na to dobré i špatné
Do rodinného podnikání v Zábřehu zasáhla úspěšně i třetí generace Brassů, byť byli bohužel tak jako jejich otcové až fanatickými nacionalisty.
Rodinný klan Brassů
|
Syn Otty Richard firmu řadu let spravoval. Kromě toho spoluzaložil německé zábřežské noviny a zastával vysoké funkce v nacionalistických spolcích, od roku 1938 do roku 1945 byl zábřežským starostou. Také byl životopiscem rodu, mimo jiné v padesátých letech sepsal knihu vzpomínek Rodina Brassova v Zábřehu.
Richardův bratr Kurt se nevěnoval podnikání, ale vědecké práci. Byl uznávaným chemikem a po válce zastával místo profesora na technické univerzitě v Lindau.
K rozvoji rodinné firmy přispěli i synové Hermanna Brasse Otto a Gustav. Otto se vypracoval také v komunální politice, v letech 1920–1928 byl zástupcem starosty Zábřehu a i on byl nositel německého nacionalismu. Otto ml. byl dokonce v říšském vedení německé nacionální partaje.
Ottův bratr Gustav získal po studiích vysoký post ve strojírnách v Brně a zakládal strojírny v Rumunsku. Do Zábřehu se vrátil až několik let před válkou.
Brassové velmi ochotně vyhověli požadavkům Říše a v roce 1938 rychle předělali zábřežskou textilku na zbrojní výrobu. Nejen to bylo důvodem, proč pak byli po válce i s rodinami vysídleni do Německa.
Po roce 1945 se do zábřežské továrny vrátila textilní výroba a stala se součástí Spojených českých a moravských bavlnářských závodů a od roku 1953 byla jedním ze závodů nově založeného národního podniku Perla. Výroba zde definitivně skončila v roce 2005.
