Leticie Dytrychová, zástupkyně třetí generace žen ve vedení rodinné zvonařské dílny, přesto na konci podivného roku 2020 neztrácí optimismus, že opět bude lépe. „Pochybnosti se u nás nepřipouští,“ říká hrdě.
70 let od založení |
Jak rušno bývá ve zvonařské dílně před Vánocemi?
Bývá to hektické období. Ve výrobě se na něj ale připravujeme už od září. Letos je kvůli omezením spojeným s pandemií covidu zájemců o zvonky a zvonečky méně než obvykle, ale my jedeme svým tempem dál. I v zakázkové výrobě finišujeme do konce roku tak, aby naši zákazníci měli čím zazvonit.
Ozývá se touhle dobou Brodkem zvonění víc než obvykle?
Když jsme minulé dva víkendy pořádali ve dvoře naší dílny adventní oslavy, rozezněli jsme všechny zvony, velké i malé. Chtěli jsme lidem zpříjemnit atmosféru nejen koledami. Letos tu navíc máme výjimečný okamžik. Trochu déle jsme si u nás mohli ponechat devítisetkilogramový zvon vyrobený na zakázku pro Hlinsko na Chrudimsku. To nebývá zvykem, obyčejně zvon odlijeme, vyčistíme, naleštíme a posíláme do nového domova. Tento tady zůstal, protože se kvůli zákazu shromažďování lidí odkládají svěcení zvonů. Často s ním teď u nás zvoníme, pro návštěvníky je to atraktivní.
Na jaký zvoneček zvoní Ježíšek na Štědrý den u Dytrychů?
Už druhým rokem mám oblíbený zvoneček s reliéfem svaté rodiny. Je samozřejmě z naší výroby.
Zvonařství mělo letos 70. výročí založení, rok to ale nebyl jednoduchý. Jak moc vám epidemie koronaviru překazila oslavy?
Překazila nám je úplně. Připravovali jsme dvě výstavy. Tu první, která se měla na jaře odehrát v Berouně, jsme zrušili, tu druhou, již jsme plánovali s Galerií města Přerova, jsme museli přesunout. Chtěli jsme ji zahájit na začátku adventu, krátce předtím ale galerie zavřely. Pořádat výstavu, na kterou nemůžou návštěvníci, nedává smysl, proto bude až příští rok.
Na novém zvonu bude podobizna dědečka zakladatele
Vyráběli jste k výročí i nějaké speciální zvony?
Ano, od loňského roku jsme přemýšleli, co bychom k té příležitosti připravili. Naše současné výrobní možnosti v oboru přesného lití charakterizuje moderně pojatý miniaturní zvonek s korunou ve tvaru písmene D. Jako zástupce tradičního zvonařského řemesla vznikne reprezentativní zvon. Bude tónu d, jako Dytrychovi. Viset bude ve zvonici v našem nově budovaném areálu v Brodku. Bude na něm reliéf s podobiznou dědečka zakladatele a babičky, která pocházela z polské šlechtické rodiny, takže tam nemůže chybět její rodový erb. Na druhé straně bude podobizna mé maminky Marie Tomáškové-Dytrychové a nakonec i moje. I když ještě nekončím, přemluvili mě.
Je v tom jistá symbolika – budou tam všechny ženy, které zvonařství v jeho historii vedly. Jak známo, řemeslo se u vás dědí po přeslici. Vy už máte syna, je to tak?
Ano, dceru má moje sestra. Je to pravá „Dytryška“, o prázdninách mi sem jezdí pomáhat, ale víc ji to táhne k tomu stát se farmářkou, jako její tatínek. Takže to vypadá, že mým pokračovatelem bude syn.
Jak moc vás covid poznamenal, ruší zákazníci objednávky?
Ano, ruší. Lidé nemohou chodit na mše, tudíž ani tolik nepřispívají do sbírek, proto farnosti akce odsouvají. Spousta zákazníků své termíny odkládá ani ne na příští rok, ale na neurčito. Měli jsme rozpracovaných několik spoluprací a nakonec z nich sešlo.
Věřím, že vás to nezlomí. Ostatně pevnou vůli měly všechny ženy Dytrychovy. Už vaše babička dokázala výrobu udržet poté, co ji v 60. letech předčasně opustil manžel a zakladatel dílny. Měla tehdy vůbec nějaké zkušenosti?
Babička dědovi pomáhala, ale ke všemu ji nepustil. Byl často zavřený ve své malé místnosti, kde rýsoval, počítal a kreslil každý zvon.
Zanechal po sobě nějaké poznámky?
Nezanechal, babička pátrala, ale našla jen některé výkresy. Doba byla tenkrát velmi náročná. Dnes, když vás opustí manžel, život jde dál. Tenkrát se pro celou rodinu zastavil svět, muž byl pohon všeho.
Četla jsem, že babička několik dní jen seděla a nemluvila, než se rozhodla, že bude pokračovat. Vyprávěla vám o tom někdy?
Přemluvili ji tenkrát kamarádi, kteří dědečkovi s výrobou zvonů pomáhali. Bylo obdivuhodné, že se dokázala vrátit do dílny plné rozpracovaných forem a rozjet výrobu znovu za pomoci mojí maminky a tety, tedy obou dcer.
Babička mě naučila pokoře a lásce k této práci
Dala vám babička nějakou cennou radu, kterou se řídíte?
Babička mi byla příkladem ve spoustě věcí. Kromě výtvarného zpracování na zvonech mě naučila pokoře a lásce k této práci, ale taky klidu a rozvaze. Byla úplně jiná než dědeček nebo moje maminka, kteří byli velmi přísní. I za maminčin přístup jsem ale vděčná. Přestože mě to jako dospívající stálo spoustu slz, v průběhu života jsem zjistila, že to pro mě bylo dobře.
Váš dědeček, který dřív odléval jen drobné věci jako kování do dveří, vyrobil svůj první zvon v květnu 1950. Prý šlo o sázku.
Ano, dědečkovi vadil zvuk zvonu v brodeckém kostele, kterému puklo srdce. Vsadil se o sádlo, pytel mouky a další naturálie, že odlije zvon nový.
Také uzavíráte sázky, jestli něco odlijete?
To určitě ne, my odlijeme všechno na sto procent, pochybnosti se nepřipouští.
Není nic, s čím byste si nevěděli rady?
Není, protože jak prý říkal už můj děda: všechno jde, když se chce. Tu větu jsem slýchala až od maminky, ale provází mě celým životem. Zní to jako klišé, ale když přijde nějaký zákazník a chce něco, co jsme v životě nedělali, tak to beru jako výzvu. I když je to ztrátové, nepoloží mě to. Když se věc povede, posune nás to zase dál.
Máte nějaký konkrétní příklad?
Před dvěma lety jsme měli zákazníka z Vietnamu. Oslovily ho naše zvony v pražské katedrále sv. Víta, proto přijel do Brodku. Nejdřív chtěl zvon stokilový, pak třistakilový, ale nakonec ho oslovil zvon o váze 530 kilogramů v úžasném tonu tónu b1, který jsem tady měla připravený pro Slovensko. Ve Vietnamu mají zvony podlouhlé a monotónního hlasu. Ty naše mají alikvótní tóny, které se při úderu všechny rozehrají. To byl pro tohoto zákazníka v podstatě koncert. Z nadšení tady běhal. Akorát chtěl korunu ve tvaru draka – jen samotná hlava měla sto kilo.
Chceme stále držet výrobu zvonů klasickým způsobem
V čem spočívala ta výzva?
Ta byla v tom, že jsme pro výrobu zvonu spojili dvě technologie – přesné lití a tradiční výrobu. Formu jsme vyrobili přesným lití, posadili ji na formu samotného zvonu a pak vše odlili současně. Zakázka to byla specifická i v tom, že ji chtěli v nejvyšším lesku bronzu. Ve Vietnamu totiž zvony nemíří do věží, ale zůstávají v chrámech lidem na očích. Ten náš je v Ho Či Minově Městě.
Používáte při výrobě stále rodinnou recepturu vašeho dědečka? A opravdu je v ní pivo a kravská srst?
Ano, to je na tom to krásné, jít proti modernímu světu a ukázat mu, jak se to ještě fakticky dá dělat. Moc mě to baví, klasickou výrobu chci stále držet, i když je pracovně velmi náročná.
Jsou farnosti pořád těmi, kdo zvony objednává nejčastěji?
Je to půl napůl mezi farnostmi a obecními úřady. Kostely dnes vlastní i obce a města.
Co všechno jsou lidi ochotní udělat pro nový zvon?
Dá se říct, že každý zvon má svůj příběh. Roli v něm hraje hlavně touha lidí navrátit do věží kostelů to, co v nich chybí. Jeden takový krásný příklad mám z Čisté u Litomyšle, kde je skvělá parta zvoníků. I tam chyběl na věži zvon, který byl za války zrekvírován. Lidé ho údajně obětovali, protože špatně zvonil. V roce 2014 jeden ze zvoníků přijel k nám s úlomkem toho zvonu. Zařídila jsem analýzu materiálu a v Čisté se tak konečně dozvěděli, proč zvon špatně zvonil. Skládal se ze špatné slitiny – bylo v ní velké množství olova.
A vy jste jim vyrobili zvon lepší?
Ano, vedla k tomu dlouhá cesta, ale nakonec z toho byl dvoutunový zvon s královskou korunou a zdobený ornamenty podle dobových fotografií.
Za 70 let vyrobila vaše dílna na devět tisíc zvonů, nebojíte se, že přijde doba, kdy budou chybějící zvony v kostelích nahrazeny a vy nebudete mít co vyrábět?
Ta doba určitě přijde, i když mě to už nepotká. Problém ale předběhla už moje maminka. Inspirovala se ve zvonařských dílnách v západních státech, kde už na to narazili dřív a kde zvolili i jinou formu odlévání. Neodlévají se jen zvony, ale také technické odlitky. I naše firma už se na takovém speciálním odlévání podílela. Trh nabízí různé možnosti, jen se to musí chytit za správný konec.
